Vítám u nás našeho pravidelného vzácného hosta, kterým je paní Vladimíra Jakouběová, etnografka. Dobrý den. Dobrý den. Setkáváme se opět u mikrofonu. Po čase také nebudeme řešit recepty našich babiček, ale budeme řešit pranostiky. Ty pranostiky se hodně pojí k našim prapředkům. Tak nějak na úvod jsem si tak říkala, odkud se vlastně vzaly pranostiky?

Pranostiky jsou takový zvláštní specifický útvar lidové slovesnosti. A kdybychom pátrali, kde se vzali, tak musíme jít opravdu hluboko do historie, protože už historici uvádějí, že se objevují podobné záznamy. Třeba Mezopotámii při studii klínového písma objevily nějaké zápisy, které vlastně vypovídají o tom, že i tehdy se zaznamenávaly opakující se vlastně jevy v přírodě, které potom dali základy těm pranostikám. A samotný ten název vlastně vychází z řeckého prognózy jez, protože i Řekové a antický antická kultura znali vlastně tento jev. Ale musíme to oddělit trochu od toho, co znamená pranostika v české lidové kultuře, protože až vlastně do nějakého 18., počátku 19. století se těmito pranostikami zabývali astrologové a astronomové a víceméně na základě jejích studií a jejich objevu vznikla ustálená rčení. Já jsem si tady našla v knížce, že Palacký se o tom vyjadřuje, že všichni hvězdáři byly tehdy až astronomové a prognostik chování čili pranostik chování. Bylo jimi uvedeno a určeno v jakousi soustavu, ale teprve na počátku vlastně 19. století se tento termín nebo tyto rčení a různé ustálené vlastně tak tak ustálená pravidla dostala do lidové kultury a ten sedlák na vesnici se k tomu přidal to svoje poznání z té přírody, to, jak si zaznamenával, co se pořád v té přírodě děje, opakuje. A tím, jak se vytvořil takový nějaký jakoby vlastně přehled o tom, co se může stát, tak se z toho ustálila tato rčení, která jsou skutečně specifická jenom pro českou kulturu všude jinde i v okolních zemích, tady v Polsku, Německu se to nazývá, jako jsou hospodářská pověra nebo hospodářské řízení, ale ten termín pranostika se používá jenom u nás.

Tak na to bychom o poměrně hodně pyšní. Paní, jakou jo? Já jsem hledala jednu z nějakých hodně starých pranostik a hledala jsem a našla jsem pranostiku uvedenou Křišťanem z Prachatic, první čtvrtině 15. století. A to zní ta pranostika hřímání Ourody dobré Alza rody. Hovad uhynutí znamená. Tak to je skutečně. Některé ty pranostiky jsou zvláštní, protože oni se časově vyvíjely. Některé se převzali z té středověké kultury, některé jsou skutečně pragmatické a ta vlastně etnologie nebo obor, kterým já se třeba zabývám, tak ten je už dělí na pranostiky, hospodářské, pranostiky meteorologické, kde zase to hodně navazuje na tu práci těch hvězdářů a astronomu, které předpovídají počasí, které je samozřejmě proto hospodáře taky důležité, ale je důležité i pro jiné skupiny obyvatelstva. A pak to jsou varovné pranostiky. A to je třeba jedna z těch, kterou vy jste říkala, kterém varují před tím, co se stane. To, co znají všichni. Bonifác se rvát, zmrzlí muži, varujte se. Bude určitě zima, i kdyby desetkrát nebyla, tak ta pranostika se tady objevuje. Pak to jsou pranostiky fenologické, to znamená posuzování toho, co se může stát z chování zvířat.