Hezký den s Lenkou Kabrhelovou. Posloucháte rádio Praha a se mnou ve studiu už je Martina Ptáčková. Já vás zdravím. Dobrý den. Dobrý den. Takový nejlepší titul pro vás tedy se nelíbí, je princezna bojovnice, což je i dokonce nějaký dokument, který o vás vznikl. Sedíte na vás princezna bojovnice a já si myslím, že určitě, protože Mars ráda jako módu, ráda šaty, ráda vypadám jako princezna. A když mi v Norsku těší a namaluje Nor, toho se rád operu. Takže my jsme na někoho z mediálně obce s občas často a mám to ráda pro naše posluchače, aby vůbec pochopili, koho tady mám. Několikanásobná mistryně světa v kickboxu. Říkám to správně? Ano. V kickboxu a v druhém, což je vlastně sport a ozbrojených složek. Taky máte černý pásek.

Taky ráda vyrábíte šperky, studovala jste diplomacii a spousta dalších aktivit. Doufám, že všechno probereme. Jak teď vypadá to vaše pracovní nasazení? Já si myslím, že je u mě, ne vlastně bratra menšin. Aktivity vlastně děláme spolu společně a nezáleží na tom zrovna ti měsíc. Pořád máme hodně vlastně práce, tréninky, příprava našich svěřenců, kteří se s ním budou chystat příští rok na mistr světa právě juniorů do Ázerbájdžánu. Za chvilku se vlastně chystáme do emirátů za zdi královskou rodinou, která vlastně nás podporuje, podporuje ty naše projekty, s nimiž se jako moc vážíme. Takže to jsou asi ty nejbližší plány. Cena teďka vlastně čeká s bratrem. Kde se ve vás vzala láska k bojovým sportům? Já jsem tu lásku nikdy úplně jako neměl začátku, protože jsem si procházela šikanou a rýčem nikoli tomu vlastnit, ale na bojový sporty. A já jsem to od těch u těch bojových sportů potom zůstala a APEC u postupem času se to asi tak jako vyvinulo. Nebyl, takže bych tréninky byla jsem z toho úplně okouzlená. Co to je? Spíš to byl takový trochu demotivační, protože mi nic nešlo a všichni se na mě koukají divně, co tam vlastně dělám takový kopyto. Takže k říkám postupem času. No ten sport večer vítr. A ubránila jste se potom šikaně? Jo ubránila. Už jsem si to potom nenechala líbit. A já už jsem velká jako docela nám naše smysly, nějaký kamarády a do toho kluka, co mě otravovala, jsem nějak jako strčila a oslavuje, co provedla. Už toto byl Květuško. To je respekt. Měli.

A je to o nějaké vnitřní energií spíš než o tom, že třeba umíte dát dobře dobře směrovanou ránu? Já si myslím, že to je. Záleží i jako je na tom, jak ten člověk vlastně působí, protože pokud si vlastně jako věří, říkám, jestli má jako věřit nějak přehnaně byty chované by to jako byl velký, to určitě ne. A nějak přiměřeně, aby prostě jsem měl sám za sebe postavit, nějakým způsobem reagovat, když mu někdo něco řekne, tak to si myslím, že je hodně důležitý.