Jak dlouho ještě bude zneužívat Putin trpělivost západu? Inu tak dlouho, dokud si západní politici neuvědomí, že si jeho režimem je mírný možný nemožný je proto, že důvodem jeho agrese na Ukrajině není obava z ohrožení ze strany EU či NATO, ale snaha uskutečnit ruskou imperiální ideu. To vyžaduje odstranění mírového uspořádání světa, které vzniklo po druhé světové válce na principu uznávání suverenity států a jejich územní. Celistvosti. Nový světový řád, který si patrně Putin představuje, má být založen na rovnováze supervelmocí a na dohodě o jejich sférách vlivu. Novým principem se má stát výlučně síla a nikoli spravedlivý řád respektující práva národů. Putinovu jazyků nejlépe rozumí politici formovaní teorií realismu v mezinárodních vztazích, podle níž platí, že při politickém rozhodování je třeba vycházet výlučně z objektivních činitelů, mezi které patří zejména geopolitické a ekonomické zájmy, ale i síla. Řeči o spravedlností jako základu mírového uspořádání se považují za ideologické chiméry, které je třeba nechat stranou. Tito politici jsou přesvědčeni, že je možné ukončit válku na Ukrajině, když se nabídne Rusku kompromis, který částečně uspokojí jeho ambice a ono pak ukončí bojové akce. Tím kompromisem se ovšem míní trvalé přenechání části ukrajinského území agresorovi. A pak může opět být politika byznys a s ní užil. Největší chybou politického realismu je, že neodpovídá realitě. Vždyť to nebyly žádné objektivní faktory typu vnějšího ohrožení Ruska či narušení životních ekonomických zájmů. Co vedlo tuto zemi k agresi vůči sousednímu státu, ale právě ona imperiální ideologická chiméra obnovení panství nad zeměmi bývalého Sovětského svazu. Nabídnuté kompromisy proto nemohou Putina uspokojit, nanejvýš přimět k příměří, kterému poslouží jen k tomu, aby nabral sil a pokračoval pod jinou záminkou. Jak tady hledat cestu k míru, o nějž Putin nestojí. No a pak zbývá jediná strategie odstranění Putinova režimu. Toho může západ dosáhnout tím, že nedovolí na Ukrajině dosáhnout strategických cílů, dostatečnou podporu ukrajinské armády, že se pomocí účinnějších a efektivně kontrolovaných sankcí oslabí ekonomické zázemí ruského vojensko-průmyslového komplexu a že se na mezinárodní scéně prosadí přísná izolace Ruska. To vše se už děje, ale jen jaksi polovičatě a místy na oko. Při důsledném provedení těchto kroků je velmi pravděpodobné, že nebude třeba bombardovat Kremlu, protože prezidenta Putina se zbaví i jeho vlastní lidé. Poučení skeptici budou jistě namítat, že tito lidé nejsou o nic lepší než jejich vůdce. A nejspíš mají pravdu. Naději na změnu režimu rovněž nemáme důvod hledat v ruském lidu. Ten prošel drezúrou, v níž se naučil jediné přitakávat vládců. Takový lid již o ničem nerozhoduje a jenom poslouchá, co se mu řekne. Bylo by asi naivní očekávat, že se ve zkaženém státním aparátu Ruské federace najdou Svobodo mi různí demokraté, kteří se rozhodnou z čisté mysli vést svou zemi nikoli do šířky, ale do výšky k prosperitě. Mělo by nám stačit, když se v něm najdou lidé, kteří pochopí, že sebe a svou zemi mohou zachránit před hospodářským krachem a rozpadem jedině změnou politického kurzu směrem k pravidlům civilizovaného světa. Zkrátka chceme-li mír, je nejvyšší čas začít mluvit o konci Putina. Zneužívat trpělivost západu bude jen tak dlouho, dokud mu to bude západ dovolovat.