Letošní oslavy 25. srpna proběhly obvyklým způsobem. Novinkou bylo snad jen shromáždění několika stovek lidí u ruské ambasády v Praze. Kromě připomínky vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa šlo především o výraz solidarity s Ukrajinou, která se na rozdíl od nás ruským vojákům urputně brání. Vzpomínky na 21. srpen ovšem ozvláštnila diskusi nad filmem scénáristy a režiséra Jiřího Mádla vlny, který nejdříve vyvolal u publika nadšené reakce, které postupně vystřídali kritické recenze a faktické připomínky pamětníků. Příběh filmu se odehrává v letech 1967 a 68 v československém rozhlase, konkrétně v redakci mezinárodního života a vrcholí právě sovětskou okupací. Film byl samozřejmě uveden před výročím srpna záměrně ovšem debata, kterou vyvolal a která se netýká jen samotného filmu, je pro naše vnímání srpna 68 rozhodně užitečná. Tvůrci filmu zřejmě chtěli natočit akční film dle hollywoodského vzoru zasazený do toho období nedávné historie, které budí emoce. Film si tedy přizpůsobuje historická fakta potřebám příběhu o boji dobra se zlem. Postavy jsou pojaty černobíle. Pracovníci redakce mezinárodního života jsou líčeni skoro jako disidenti, ačkoli šlo většinou aktivní komunisty a svého druhu prominenty. Redakce nebyla izolovaným ostrůvkem v moři stalinizmu, jak je líčena ve filmu. I Československý rozhlas v roce 1967 přispíval ke svobodomyslné atmosféře. Nakonec bylo již po čtvrtém sjezdu spisovatelů. Diskutovalo se o ekonomické reformě i o Franzi Kafkovi. Natočila se řada filmů nové vlny a vyšlo hodně knih, které zobrazovaly svět s nemarxistické perspektivy. Jak ale upozornil v ČRo filmový kritik Josef Chuchma, asi nejproblematičtější je ve filmu ta scéna, ve které lidé, kteří protestovali proti invazi pod hlavněmi sovětských vojáků smývají protiokupační nápisy. Tato scéna nás totiž utvrzuje v oblíbeném národním mýtu, podle kterého jsme chtěli bojovat za svobodu a demokracii, ale někdo cizí a samozřejmě silnější a větší Němci, komunisté, Sověti nám to pokaždé zatrhl. Pravda je ovšem taková, že po příjezdu Dubček a celého stranického vedení z Moskvy se veškerá represivní opatření odehrávala v naší režii, čili normalizovaly jsme sami sebe. Samopaly sovětských vojáků již byly z ulic pryč, byť zůstávali v pohotovosti. Nakonec Jan Palach se neupálil kvůli sovětské okupaci, ale kvůli rychlosti, s jakou česká společnost opustila ideály roku 68 a protesty u příležitosti prvního výročí srpna již potlačovali a velice přičinlivě pouze československé orgány. Debata okolo sovětské okupace tedy jen potvrzuje známou pravdu, že zatímco minulost je jen jedna, historií je mnoho. Historické příběhy i ty akční jsou určitě užitečné pro budování národní identity. Ovšem krajně pošetilé je stavět národní identitu na falešných obrazech. A obraz, ve kterém je pod hrozbou zastřelení svobodomyslný národ přinucen v roce 68 vzdát se své svobody. Bohužel falešný je i ten, kdo chce v naší historii hledat boj dobra se zlem, by měl být schopen si přiznat, že veškeré zlo, které nás ve 20. století potkalo, nepocházelo jen od Sovětů nebo jimi řízené StB, ale že jsme se na něm do značné míry podíleli i my sami. Pokud si to nepřiznáme, budeme dál sladce usínat na vlnách kýčovitých mýtů.