Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka představil parametrické změny v systému důchodů. Pokud by skutečně začaly platit, znamenaly by největší reformu penzijního systému za posledních 13 let. Stačily dva dny na to, aby se člověk vrátil do reality a pochopil, že jakýkoliv náznak důchodové reformy v Česku politicky nemá šanci uspět. Alespoň do té doby, než dojde k totálnímu průšvihu, který tuzemské politiky přinutí čelit realitě. Cože se to vlastně doopravdy děje? Český penzijní systém je založený na tom, že současné penze se vyplácejí z toho, co právě teď odvádějí pracující do kolonky sociální pojištění. To vše může fungovat do chvíle, kdy je počet pracujících výrazně vyšší než počet těch, co dostávají důchody. Bohužel tzv. silné ročníky, které posledních několik let slaví 50. narozeniny, se nepostarali o stejně velký počet potomků, což znamená, že až dospějí do důchodového věku 60 či 65 let věku, nebudou aktuální odvody na sociální pojištění na důchody stačit. Pokud se má společnost tvářit, že chce, aby její staří členové měli důstojný život a penze, s níž se dá přežít, musí se stávající systém změnit. Možností není moc a ani tady žádná z nich není tajná. Reformu založenou na povinném investování do fondů si už Česko vyzkoušelo a tuto cestu zavrhlo. Potom zbývají už jen dvě základní možnosti zvyšování daní, případně zvyšování věku odchodu do důchodu. Co se týká daní, Česko se této variantě stejně nevyhne. V tuto chvíli, kdy politici stále vyspávají kocovinu ze stomiliardového propadu příjmů. Po zrušení tzv. superhrubé mzdy je ale neprosadil. Na druhou možností, kterou představil ministr Jurečka, je pozdější odchod do důchodu u profesí, u kterých je to zdravotně možné. Nejde o novinku. Na podobné myšlence byla založena tzv. malá důchodová reforma exministra Jaromíra Drábka z roku 2011. Dcera ovšem nepřežila další vládu. Reakce současných opozičních politiků na aktuálně představenou Jurečkovu reformu připomíná deja vu. Šéfka poslaneckého klubu hnutí ANO Alena Schillerová už avizovala, že až bude hnutí opět vládnout, udělá kompletní revizi navržených důchodových změn, což v překladu znamená, že žádná reforma důchodů, a to ani parametrická, v Česku není možná. Možná se dá považovat za unáhlené prodlužovat věk odchodu do důchodu ve chvíli, kdy se zdraví populace nezlepšuje a věk dožití v plné síle se nemění. Možná by stálo za to před podobnou důchodovou reformou udělat zdravotní reformu, která by byla založená na větším důrazu na povinnou prevenci. A možná by stálo za to udělat i daňovou reformu, která by minimálně odsoudila konzumaci to, co prokazatelně škodí zdraví. Každopádně se zdá, že co se týká důchodů, je Česko v patové situaci. Je jasné, co je potřeba. Současně politici ví, že jakákoliv opatření, která povedou ke zlepšení finanční bilance důchodu, budou extrémně nepopulární a že se dá nahnat úspěch, už je na tom, že budou avizovat jejich zrušení. České země uvážlivých politiků, kteří slovo reforma dávno zařadily do šuplíku, od kterého ztratili klíč, vědí, že populace žádné skutečné reformy nechce, a to v žádné oblasti ekonomického a politického života. Ke změnám tak dochází pouze ve chvíli, kdy jsou nevyhnutelné, respektive kdy stávající politika narazí čelem do zdi s odpovídajícím výsledkem.