Ačkoli je Blízký východ bezprostředním sousedem Evropy, ačkoli většina tamních zemí s ním a staleté historické vazby či aspoň zkušenosti v nynějším konfliktu v Gaze je, nehraje EU téměř žádnou roli. Je to proto, že její členové se neshodují v tom, jak se postavit vůči izraelskému počínání v pásmu Gazy. Nemají také jednotnou představu o tom, jak by mělo vypadat blízkovýchodní uspořádání po skončení této války. Vysoký představitel EU pro zahraniční politiku Josep Borrell se zpočátku vyjadřoval dosti jasně. Vyčítal Izraeli jeho kruté počínání vůči civilistům v Gaze, varoval před humanitární krizí, odsuzoval chování komunistů na západním břehu a horoval pro rychlé oživení mírového procesu vedoucí konečně k založení palestinského státu. Jeho hlas postupně umlkal, protože se nemohl opřít o jednotný postoj členských států. V zahraniční politice rozhoduje EU zásadně jednomyslně. Tam, kde jednomyslnost chybí, není nic než prázdnota. Pěkným příkladem evropské kakofonie bylo poslední hlasování ve Valném shromáždění OSN. Kdysi 140 zemí světa postavilo za to, aby se Palestina stala plnoprávným členem UN, ačkoli nemá vlastní fyzický stát. Bylo mezi nimi 14 členských států EU včetně těžkých vah jako Francie, Španělsko nebo například Polsko. Země jako Německo či Rakousko, které od EU vždy v EU platili za nejvíce proizraelské, se zdrželi hlasování. Pouze devět členů OSN se postavilo proti rezoluci. Z Evropy to byl i Česko a Maďarsko, dále pak samozřejmě Izrael a ještě Argentina, Mikronésie, Nauru a Papua-Nová Guinea a zajisté Spojené státy, které nemohly dopustit, aby palestinská autonomie zasedla v OSN jako plnoprávný stát. Konečný souhlas dětí závisí na stanovisku stálých členů Rady bezpečnosti, tedy také US a Praha se tak ocitla v prapodivné společnosti, daleko od naprosté většiny svých běžných spojenců a přátel. Její velmi krajní nekriticky pro izraelský postoj není příliš pochopitelný ani pro českou veřejnost, ani pro mezinárodní diplomacii. Čeští politikové počínaje premiérem a ministrem zahraničí ho ostatně nijak nevysvětlují. Jsme prostě pro izraelští, ať se děje, co se děje. Pasta v Idlibu. Tento postoj poněkud komicky kontrastuje s faktem, že patříme k malé skupině devíti členských států EU, které neexistující palestinský stát už bilaterálně formálně uznávají. Jsou to vedle Česka Bulharsko, Kypr, Malta, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Slovensko a Švédsko. Československu tento krok učinilo ještě za komunistického režimu v roce 1988, zřejmě nemá pro naši zahraniční politiku žádné praktické důsledky. Ale přece v kontextu současných českých postojů vypadá přinejmenším divně. Tím spíš, že ty státy unie, které Izrael nejvíce kritizují Španělsko, Irsko, Slovinsko nebo Malta vedou nyní vzrušenou debatu o tom, že by palestinský stát také uznali, a to už do konce května. Z pohledu zbytku světa, zejména pak tzv. globálního jihu, se evropská kakofonie rovná evropskému mlčení, které se pak rovná souhlasu s politikou Spojených států. A to je za tím. Stojí neochvějně na straně Izraele. Tím, že dovolují masové násilí v Gaze, devalvují spravedlivou podstatu boje proti teroristům z Hamasu. Potvrzují přesvědčení, že v zahraniční politice není západ ani důsledný, ani věrohodný, ani spravedlivý, že měří dvojím metrem. Pak je ovšem těžké zmobilizovat svět proti ruské agresi na Ukrajině. Proč věřit západnímu narativu o mezinárodním pořádku založené na právu a hodnotách, když se Izraeli zároveň toleruje jejich hrubé porušování?