Čeští politici by měli sundat nohu z plynu, jakkoliv mohou mít pocit, že jejich věcí je i dění na Slovensku, platí to jen do jisté míry. Hájit demokratické principy a instituce je správné, hodnotit, ale preference slovenských voličů, nebo nad nimi dokonce ohrnovat nos, se nesluší. Znát z bratislavské pozlátko nestačí. Kdo chce Slovensku porozumět, měl by navštívit tamní venkov a promluvit si s místními o jejich starostech. Potom třeba pochopí, proč na něm bodují lidově se tvářící kandidáti. Zvlášť když ještě spoluobčany vyděsí vidinou zapojení země do války. Další specialitou je ohýbání argumentů. Když se u nás o Hrad ucházel Petr Pavel, tvrdili jeho spojenci, že by protikandidát Andrej Babiš coby lídr opozice jenom sypal písek do vládního soukolí. Souvislosti se Slovenskem ale padaly, ukázaly výroky o nutnosti vyvažovat moc. Tedy od Babiše ne aby bylo jasno. On zase paradoxně oceňoval soulad nejvyšších ústavních činitelů. Jakkoliv mnohým z nás ve volební kalkulačce vyšlo jméno Ivana Korčoka. Měli bychom respektovat, že o výsledku rozhodly nálady mezi slovenskými voliči, které jsou nepřenositelné. Úplně nejhorší pak je pasovat se do role samozvaných strážců hodnot. Slovenské volby Čechy, Moravany a Slezany nezajímal jen kvůli tradičním vazbám obou zemí, ale také kvůli válce na Ukrajině. A je nebezpečně blízko. Proto špatně snášíme, když ji někdo bagatelizuje, omlouvá nebo má dokonce věty uznání programu. To ale ještě české politiky neopravňuje po vítězství Petera Pellegriniho hovořit o něm či o Slovensku jako o Putinově trojském koni, prodloužené ruce nebo Ruskem chapadle? Ano, bohužel i to zaznělo. Mají-li přesto natolik vážné obavy, že se náš soused přidá k soupeři. Měli by jej od této trajektorie odrazovat ne vzkazy přes média, ale na otevřených jednáních. Do těch se ale Fialově vládě nechce. Naštěstí ještě zbývá prezident Petr Pavel, který vyjádřil vůli navázat na těsné kontakty s Pellegriniho předchůdkyní Zuzanou Čaputovou. Stoprocentně úspěšný nejspíš nebude. Už proto, že Čaputovou provází pověst občanské prezidentky s minimem politických zkušeností, což platí i pro Pavla. To z nich dělá téměř dvojčata. Na druhou stranu Pellegrini je pragmatik. Když si spočítá, že to pro něj výhodnější, klidně se od premiéra Fica vzdálí, jak už ostatně v minulosti předvedl. Hlavně však několikrát zopakoval, že mu na česko-slovenských vztazích velmi záleží a že by rád vrátil na nadstandardní úroveň. Dokud vývoj u sousedů vnímáme jako fandové toho či onoho, je to normální. Doby, kdy vzkvétala spolupráce různých stran napříč Evropou, jsou sice ty, tam, přesto ani na programové shodě není nic divného. Horší to je, když druhé zkoušíme z hodnot. K těm lze přistupovat různě, a když se má vyjednávat, jde to snáz. O zájmech, které bývají věcné a lépe uchopitelné. Zájmy ČR a Slovenska jsou vesměs totožné bez ohledu na to, kdo kde vládne. A pokud se někde rozcházejí, je to důvod bavit se ještě intenzivněji. Tomu ale brání nešvar, který sledujeme i na domácí scéně neochota k dialogu. Je pohodlnější se o konkurenta otírat, než s ním hledat společnou řeč. Zahraniční politice se však bez dialogu neobejdeme. Proto střední Evropu, k jejímuž formování zanedlouho přispějí i volby v Rakousku, přestaňme vnímat jako pokračování domácího kolbiště a snažme se raději nalézat, co nás spojuje. Pro politiky to platí dvojnásob, zvlášť považují-li se za profesionály.