Zřejmě dobrovolná smrt psychologa, psychoterapeuta Radka Ptáčka spustila něco, čemu se říká veřejné truchlení. Sociální sítě od té doby plní moře díků za empatii a citlivost vůči lidem, kterým Ptáček pomáhal jako terapeut. Nejdůležitější jsou vztahy a láska. Nejhorší v životě je samota, napsal psycholog před smrtí. A z reakcí truchlících bys mohl být dnes jist, že milován byl široce a sám rozhodně nebyl. Dlouho ještě nebude. Jenže člověk umírá svou ruku jen sám za sebe, neumírá za druhé ani s druhými. A i sama existence, samota specifického druhu, která se těžko sdílí. To věděl prof. Ptáček velmi dobře. O to víc stojí za pozornost, co tato osamocená existence zanechala v nás, tedy v dalších jiných osamělých existencích, které dohromady přece jen vytvářejí něco jako společnost. Předně to rozumění, přesněji otevřenost k rozumění. Masivní reakce na smrt oblíbeného psychologa svědčí o tom, jak moc něco takového lidé pozdní moderní doby potřebují a jak nesamozřejmé to je? Přestože tradiční rady vypovídat si v kavárně nebo v hospodě s přáteli samozřejmě pořád nějak fungují. Zvětšuje se potřeba sdílené intimity s někým, kdo slyší jinak, do naslouchá poučeně, odborně Dona našich problémech. Pracuje s námi tak, jako věříme opraváři, který umí kvalitně opravit protékající odpad, jsme přesvědčení, že s odborníkem po ruce se zvládneme. Každý dnes potřebuje svého vnímavého terapeuta. Mantra, s níž si Woody Allen dělá srandu už ve svých filmech z minulého století, je přes ironický výsměch stále platnější pacienty nejen každý sám za sebe, ale i celá společnost. A to je na pováženou. Zemřeli známý herec, snaží se nekrology již v titulku jistinu, kdo že to zemřel. A tak umírat Reichenberg, Popelka, primář Nemocnice na kraji města, herce zkratkovitě charakterizuje nejslavnější role. To se dnes děje i Radku Ptáčkovi. Mediální cirkus a potřeba lidí truchlit, vypovídat se jsou neúprosné. Nejčastěji zemřel psycholog, který radil nebýt děti a nekřičet na ně. Krutá mediální zkratka, která má vystihnout, jak moc se Radek Ptáček věnoval dětským duším, jak jim pomáhá najít se a neztratil životě překonat dětská traumata, vyrůst. Mediální zkratka je často hloupá a povrchní, nese v sobě ale i jisté prozření či poznání. Pokud je charakteristika zesnulého psychologa tím, co potřebujeme jako společnost nejvíce zdůraznit, je něco ve společnosti opravdu špatně? Vždyť něco takového nebýt děti a nekřičet na ně své frustrace by měla být ve vyspělé společnosti pozdní moderní doby samozřejmé. Smrt Radka Ptáčka tak mimo jiné odhaluje, že takovou společnosti ještě nejsme, že i zde je na čem pracovat. Prof. Ptáček už v tom pomáhat nebude. Už se na jeho erudici nebudeme moci zavěsit jako na spásnou odbornou životní energii. Od nich čekáme pomoc, byla záchranu. Smrt oblíbeného klinického psychologa nakonec odhaluje i tuto nezdravou fixaci na odborníky na dobrý život. Nic takového neexistuje. Musíme si pomoct sami, maximálně podržet navzájem, ale hlavně nečekat na zázrak. Nakonec vždycky se musím opřít o sebe i s tím rizikem, že to ne vždy musí mít.