Ve vysílání plusu se teď zaměříme na téma odpouštění. Na můj rozhlas cz / odpustit si můžete poslechnout pět příběhů o těžkých životních výzvách. Lidé, se kterými natáčela hry den a Ammerová a hledají smíření sami se sebou, se svými blízkými, ale taky se světem okolo sebe. A poslechněte si krátkou ukázku z podcastu s názvem odpustit. Uslyšíte Elišku, pro kterou je odpouštění nekonečným sledem každodenních vnitřních bitev. Potýká se s reakcemi lidí, kterým vadí odlišnost jejich dvou synů s autizmem. Bojí se o fyzické i mentální zdraví své jediné dcery, která žádné postižení nemá, a vyrovnává se s tím, že jednoho z chlapců, který má vedle autizmu ještě těžkou mentální retardaci, umístila do institucionální péče.

Začne křičet a začne ničit věci, házet s nimi. Nebo se pouštěl do mě. Hlava jako beranidlo. Štípal mě prsty, mačkal. Hodně mě mačkal. Strašně silně. Toto bolelo. Trhal mi vlasy. Ještě dodneška mi nedorostli. Mám hrozně moc na hlavě krátkých vlasů z toho, jak mě informoval a ničil mi oblečení, věc jo a tak. A bylo to hodně intenzivní a a bolelo mě to uvnitř, protože když vaše dítě se na vás dívá z čiré nenávisti, destrukcí a chce vlastně v té chvíli jsem hodně, dostává zprávu chci tě zničit. Tak toto na tom byl i on. Ten záchvat. Třeba kdyby o otcích z jejího, tak a tak člověka nezdevastuje jako to vlastního dítěte, kde to úplně láme srdce. A zároveň však zatím vidí to zoufalost a frustraci. To není jen tak, že by byl zlý. On se strašně trápí a neumí to řešit jinak a myslí si, že já jsem kouzelník a umím to kouzlo a pomoc mu jenom o to nechci dát. A ne, víš, já, taky mu nemůžu pomoct, že neumím s noci udělat. Třeba v noci byl nešťastný, že tma a chtěl už den a nechápal, že já to neumím zařídit tak že člověka ničí spíš ta ta agrese dítěte a strach. Samozřejmě, jestli se mu něco nestane. Já jsem měl strach, že mě opravdu ublíží fyzicky. Ale nejvíc to, že se trápí a neumíte mu to vysvětlit. Ano, my tomu v té chvíli pomoct. Takže to na tom bylo úplně nejnáročnější.

Na Elišce na první pohled.