Příštích minutách ve vysílání ČRo Liberec už to bude o zvířatech a lidech. Minské mývalí kočky jsou jedny z nejstarších amerických kočičích plemen a pro svou impozantní velikost a přátelskou povahou jsou vyhledávané jako společnice v nemocnicích, domovech pro seniory nebo pro děti s autismem. Své o tom ví Petra Konečná, chovatelka a zoo terapeutka, která svým klientům řadu let dělá radost nejen svými pěti minskými kočkami, ale i třemi. Leon Bergr. I svou nevšední profese je nám přiblížila v našem úterním vysílání ČRo Liberec. Tak my jsme vlastně už skoro sedm let zaměstnanci Krajské nemocnice Liberec. A za co vlastně já stále jako děkuji nemocnici, že má svého terapeuta, zoo terapeuta, protože je to opravdu o naprosto jako odlišný, než když přijde dobrovolník do toho zařízení. Takže já pracuji pro Krajskou nemocnici Liberec. Vlastně já patřím úplně pod středisko podpůrné péče, kam patří i kaplani a jako i teda dobrovolníci. A v nemocnici máme takový jako dalo by se nazvat, jako se sem svoje oddělení. Takže já vlastně roky docházím na spinální jednotku. Mám celý oddělení psychiatrie a oddělení následné péče. Dříve se to jako říkalo Rejnka. No ano, dneska, už se to jmenuje jinak. Ale samozřejmě my chceme, my jako opravdu působíme po celé za nemocnici. Takže ty jsme třeba chodili s Alzou teda, pardon, s Viktorií na dětských JIP. Chodím na na rehabilitaci jeho opravdu tam jako kam nás jako ona jí v té nemocnici. Ale pak mám ještě jako druhé zaměstnání a pracují pro organizaci alba Hail. Tam my jsme tam vlastně všichni krizoví interventi, sociální pracovníci, Kanis terapeut a potom fyzioterapeut a moje paní ředitelka ještě dělá. Oni to terapii, takže se ještě věnujeme jako tyto činnosti. A počkejte, Oni to terapie, že? Ptáci? Ano také ano. S Holoubkem. S Holoubkem. Ano, ano, ano, tuším. Paní to dá. Onehdy tady byla a říkala, jak holoubci zobou zrní lidem, kteří prostě, kterým tedy také pomáhal. Jsem říct, že to je fakt.

Dominující. Jako si s tím zrovna jako s tím Holoubkem je to opravdu pro mě jako úplně fascinující. A ještě jako ve svém volném čase, když teda mi ještě zbyde nějaký volný čas, tak my jim já třeba chodím přednášet do škol, do školek anebo jezdíme na nějaký tábor. Je třeba zpříjemnit nebo trošku jako říct vlastně o té jako canisterapii, co to je a na co se používá, proč se to využívá atd.. A někdy pracuji pro liru. Vážím jako při jdeme na takový spíš jako jednorázový návštěvy, by se dalo říct. A nedávno jsme se dostali právě s mojí paní ředitelkou salva chápu do Jedlička tento a ona tam působí jako stále. Mám. My jsme byli jenom jako přizváni, byli jsme zrovna tady s naším kotětem se do médií a byl to pro mě naprosto neuvěřitelný zážitek, protože to kotě vlastně jí bylo sedm měsíců v té době. A jako když opravdu vidíte, jako co ty zvířata opravdu vědí, aniž my víme, protože ona má mezi těma vlastně nemocnými dětmi, jako co tam předvedl. A to jenom, tak řeknu zkráceně, tak. A mě i po těch letech opravdu jako vyhrkly slzy. Já jsem byla strašně dojatá, že i jako co to zvíře ví a může to být trochu konkrétní, vyjde, tak když přijdete do takového těžkého prostředí - že opravdu jako těžkého a vypustíte tam kotě, kteří to nikdy jako nevidělo. Janota takto jako ty vlastně pacienty nebo klienty. A ona sama okamžitě ví a jde k holčičce a jako při, lehne si a zůstane u ní. Tak pro mě je to takový jako fascinující, protože oni prostě ten instinkt jejich a ta ta intuice, to je neskutečný. Posloucháte ČRo Liberec. Máme páteční večer prvního listopadu. Zkrátka a dobře dušičkové období, ve kterém jsme i z ČRo Liberec zavítal i ve středečním vysílání do Hodkovic nad Mohelkou, kde v blízkosti kostela svatého Prokopa najdeme hřbitov, který už v těchto dnech září květinovými dekoracemi. A právě hodinu před polednem nás členové Spolku rodáků a přátel Hodkovic seznámili se zajímavou historii tohoto místa a také nás pozvali na dušičkovou procházku.

ČRo Liberec rádio vašeho kraje. Našimi pro.