Host Lucie Výborné

Ukrajinské děti zažívají pocit ztráty všeho, co znaly, vysvětluje někdejší uprchlice z Jugoslávie

Host Lucie Výborné

Ukrajinské děti zažívají pocit ztráty všeho, co znaly, vysvětluje někdejší uprchlice z Jugoslávie
Ukrajinské děti na záchytném stanovišti v polském Přemyšlu

Radiožurnál

„Je těžké říct, co je vzpomínka a co si člověk domyslí a upraví, aby s tím mohl žit,“ říká Vesna Evans, která do Prahy přijela s rodiči v roce 1993 coby desetiletá. Teď napsala kinu Sametový domov. Jak změnila válka v Jugoslávii její osud? A kolik let trvalo, než se jí podařilo všechno zpracovat?
Lucie Výborná

Přepis epizody

Přepis mluveného slova do textu je prováděn automatizovaným systémem a proto obsahuje mnoho nepřesností. Je určen pouze pro rychlou orientaci a vyhledávání. Nalezené výsledky vyhledávání jsou v přepisu zvýrazněny podbarvením.
  • Hezké dopoledne. Je šest minut po deváté hodině. Dopolední Radiožurnál je s vámi a se mnou ve studiu ve snaze Vans, rozená Tvrdkovi, spisovatelka, vítám vás tady. Dobrý den. Dobrý den. A autorka knihy sametový domov, dívka nebo žena mladá, která se narodila v Sarajevu, od roku 993 žila v Praze, kam její rodina kvůli válce uprchl, a a kde vystudovala? Soukromé? Na soukromé vysoké škole. Tvůrčí psaní. Toto není první knížka, ale já bych se ráda podívala do Sarajeva. Můžu si dovolit citát na úvod? Určitě. Tak já budu citovat z vaší knihy. Ležela tam paní, která vypadala o něco starší než máma, ale mladší než ne. Na nikdy předtím jsem ji neviděla. Byla zastřelena, přitom po klidná a tichá. Co se s ní má vlastně udělat? Měla by se pohřbít, jako jsme pohřbívali naše pouliční psy a kočky, ale o nás někomu patří. Pak mi teda došlo, že tato bytost je něčí máma, dcera, sestra, která už se nikdy neusměje, nikoho nepohladí, neoslaví na Rusky, která už vlastně není, i když leží přímo přede mnou. Toto jste v Sarajevu viděla, když vám bylo 10.

  • No, našel jsem tak blízko k té, k té mrtvý a sobě. Ale byla tam vlastně docela dost na začátku války vlastně první zkušenost se zabit, se zabitým člověkem. A samozřejmě toto už jsem si některý ty věci, toto samozřejmě, to už je tak jako ta fantazie. Při té vzpomínce na tu na to první zkušenost, tak se mi to trošku samozřejmě při tom psaní rozvinul.

  • Rozvine se to, nebo naopak se ty vzpomínky ještě víc probudí. To je právě docela těžká otázka, protože že jo člověk taky neví úplně, je to pořád jako naše, náš mozek, jako proč si je svým způsobem odděleně nebo si tak jako zpracovává ty vzpomínky. Takže takže jako je těžký říct, co je vlastně vzpomínka přesně, co jsi tam jako domyslí, upraví kondici. To taky líp překonalo třeba, že ano? Ten ten mozek tak, že vlastně si to vytváří tu tu minulost tak, aby to bylo, aby se, aby to bylo líp a líp stravitelný, nějak šel pro toho člověka. Myslím, že aby mohl s tím žít. Přesně tak. Takže si většinou je, to je to těžký vlastně úplně rozeznat, co co je, co je přesně, co byl přesně. Jsou to přece jen vzpomínky na navíc tady dětský vzpomínky. Ale když vlastně vezmou jinak i vzpomínky lidí na stejnou událost, tak po 20 letech si to tato vzpomenu trochu jinak.

Více z pořadu

Vybíráme z e-shopu Českého rozhlasu