Hovory
Církev si mě tak nějak vtáhla sama, ale otec nesouhlasil, vzpomíná farářka Roytová
Hovory
Plus
Libuše Roytová je farářkou u nás třetí největší křesťanské církve – Církve československé husitské. Už před maturitou věděla, že chce studovat teologickou fakultu, ale psal se rok 1974, a to byla doba tuhé totality. „Když jsem o tom na gymnáziu začala mluvit, byla jsem některými profesory upozorněna, ať to raději nedělám,“ vzpomíná.
Eva Hůlková
Přepis epizody
-
Žena, která je hostem dnešních hovorů. Od 20 let slouží v církvi československé husitské, je také maminkou a manželkou. Ve své profesi se rozdává druhým lidem, je jim k dispozici v nestandardních časech. Je tu pro ně. Jaké charisma by měla mít žena? Farářka je kromě vzdělání třeba ještě něco navíc. Nějaký dar, který k tomuto životnímu úkolu disponuje, které chvíle svého farmářského života vnímá jako povznášející a naopak. Musí se někdy opravdu hodně přemáhat, aby zvládla vše, co od ní věřící očekávají. Může si dovolit i slabost a křehkost? Anebo musí být vždy silná pro druhé? Dozvíme se právě teď v hovorech od farářka husitské církve Libuše Rojtové. Od mikrofonu zdraví Eva Hůlková. Hovoří.
-
Tak tedy jsem ráda, že mohu ve studiu přivítat paní Libuši Roithovou, farářka Církve československé husitské, která působí v kostele svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze. A za zmínku bezpochyby stojí, že byla i dlouholetou ředitelkou diakonie Českobratrské církve evangelické, střediska křesťanské pomoci rovněž Praze. Vítejte a děkuji za váš čas.
-
Dobrý den. Ráda jsem přijala vaše pozvání. Jaká byla ta vaše cesta ženy k farářské službě? Co byl ten iniciační moment, který vás nasměroval tady na tu trajektorii. Dá se na to vzpomenout ještě dnes po letech? Určitě ano.
