Pražské divadlo v Dlouhé vzniklo v roku 1996. O rok v Německu rovněž začala pracovat i Karola Štěpánová. Má tam vícero úloh, komunikuje s médii, píše texty a organizuje dva festivaly pro dětské a mládežnické publikum. 27 roků je součástí jednoho divadla, a tak může sledovat pozvolné i to je velké změny, kterými toto divadlo prochází. Jako jejich, vidí ona i o tom hovorech. Od mikrofonu vás zdraví Tatiana Čabáková.

Karola. Vítejte v hovorech. Děkuji za pozvání. Já bych ráda začala otázkou k etapově divadelní zákulisí. Co vám jako prve nápadně nízké stropy? Protože v divadle v Dlouhé je to jedna z takových charakteristických vlastností našeho zákulisí, že jsou tam úzké chodby a hodně nízké stropy. Karel a vy si přišli do divadla v Dlouhé, kde fungovalo i bez něj komisi. A co má lov, tedy umělecké vedení, je založený Jan Borna, Hana Burešová a Štěpán Otčenášek. Dohodli se tedy, že chci rodit divadlo mnohých divadelních žánrů je jediný poetiky. Vy jste byli při tom, kdy to vznikalo a jak jistě pojmenovali to, čím si divadlo získalo svých skalních diváků. Který jsem vám věrný. No, částečně. To je to, co jste řekla, že to vlastně od začátku už ta koncepce a pak vlastně dlouhá léta v existence toho divadla opravdu bylo divadlo pro mnoho generací a mnoho diváků s různým vkusem a různým mi preferencemi divadelními. A to vzniklo částečně, protože to divadlo vzniklo spojením dvou skupin. Právě jedná. Skupina přišla s Hanou Burešovou a jiná skupina přišla s Honzou Bornou. A herci nebo ta skupina nebo Rešové se věnovala mnohem víc činohře a takovému řekněme psychologického herectví. A ta skupina Honzy Bornem byla alternativní větve DAMU a byly to vlastně lidi, kteří hodně dělali kolektivní divadlo, hodně zaměřené na hudební stránku té inscenace. Zdaleka tolik vlastně nepracovali třeba na drobnokresbě těch postav a vůbec ten styl toho divadla byl hodně jiný a v začátku to byly dvě dost oddělené větve, které se postupně do jisté míry sblížili, respektive někteří byli schopni prostoupit i do té druhé části a s některými jsem dost unikátní. Syntéza těchto různých stylů. A to je jedna z věcí, proč teda to divadlo bylo nebo do jisté míry snad ještě je výjimečné. A druhá věc je vždycky v tom divadle fungoval kolektivní duch a bylo to poznat? Vlastně bylo to poznat z jeviště a myslím, že ti diváci to vycítili. A přestože tam postupně byli herci, kteří byli velké individuality a ten repertoár třeba na něho byl postavený. A někteří, řekněme z se tak velkých rolí třeba nedočkali, ale vždycky tvrdili muziku toho divadla tím kolektivním přístupem. Část toho repertoáru se vyznačovala určitou lehkostí a hravostí. V tom divadle většina herců hrála na nějaký hudební nástroj, zpívala to. Režiséry rádi využívali v představení, chodili na ty představení rodiči a s dětmi pryč. On ty rodiče se nenudili. Tak to byla založena tradici a rodinného divadla. Bylo to to, co chce listě i založit anebo to vzniklo jako vedlejší produkt? To vzniklo záměrně a to, že se to podařilo, je myslím velmi šťastná volba. A vzniklo toho vlastně už z historie. On si Borny, který před tím, než šel se svými studenty do Dejvického divadla, tak předtím pracoval v HaDivadle a v draku a divadlu pro děti se věnoval vlastně dlouhodobě a pak postupně jak v Dejvicích, tak zejména u nás, se z toho divadla pro děti hodně stalo rodina divadlo, což je vlastně fenomén, který v posledních letech se na něj hodně dává důraz, protože společný zážitek dospělých a dětí, kde se nenudí ani jedna strana a mají se o čem povídat, je opravdu něco unikátního.

Divadlo oslavilo před třemi roky, myslím 20, vypjaté výročí svého vzniku. K té příležitosti vyšla publikace, který píše těží. Vaše divadlo se vždy vyznačovalo velmi nízkou fluktuaci, že lidé v divadle setrvávají 10 Avia s rukou Karla. Z čeho pramenila ta dobrá atmosféra, která tam těch lidí držela? Co teď s odročil? No, asi z toho, že měli pocit, že to má smysl, že má smysl zůstávat v divadle, v kterém mají trochu vliv? Na to ani ne. Snad jaký bude repertoár, ale na to, jak budou ty inscenace vypadat a že se můžou třeba do jisté míry spolehnout na to, že se zahrají. A ty mezilidské kontakty a ty jsou samozřejmě důležité, ale zas bych to nepřeceňoval. A ty byly hrozně důležité na začátku, protože ty dvě skupiny, které do dlouhé přišli, to byly opravdu party kamarádů. A mnozí z nich přátelí dodnes, ale přátelili by se pravděpodobně, i kdyby byly v různých divadlech a těch úplných začátcích to bylo hrozně důležité, protože to divadlo bylo dost vybydlené a bylo potřeba tam spoustu věci udělat i fyzické. A ty první sezony byly opravdu trochu jako na brigádě. A pak druhá vlastně velká zkouška byly povodně v roce 2002. Vltava teda zaplavila úplně to divadlo a vlastně všichni se potom zapojili velmi rychle do jednak vyklízení, potom celá ta sezona, která následovala, kde proběhla rekonstrukce, tak se hrálo na několika místech. Bylo to opravdu nesmírně náročné. A kdyby ti lidé neměli opravdu nějaké blízké kontakty, kamarádské, tak bys, to asi vůbec se nedalo udělat. Ale to jsem si, že už je do značné míry historie. Ten soubor se hodně proměnil a myslím si, že to je úplně vlastně přirozená věc a že to je legitimní, že se to stejně tato jako kolektiv. No z toho divadla vydržela mnohem déle, než by se dalo čekat. Říká se vždycky, že soubor vydrží maximálně sedm let. Tak myslím, že tak tři x sedm jsme to dali a pak už se to třeba začalo maličko rozjíždět. Ano, možno. Tato velká změna začala velkou změnou, a to vlastně smutnou změnou, protože vy a Nory 2017 zemřel jeden ze zakladatelů divadla v Dlouhé Jan Borna a na město uměleckých vedoucích divadla po nějakém čase a ztupilo duo skútr Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, který logicky přinesly do divadla úplně jinou poetiku. Co to bylo s tím divadelním souborům a vůbec s tím divadlem? No, změna to byla velká a vlastně asi jsme počítají s tím, že bude ještě větší, protože původně zbylé vedení, to znamená Hana Burešová se Štěpánem Otčenáškem předpokládali, že to jsou tři, vlastně po nich převezmou, což se teda nakonec nestalo. Byl to přínos úplně nové poetiky, jiného způsobu práce nových kolegů, protože někteří odešli. Ani snad ne, protože by se nesnesli třeba se skútry nebo tak, ale protože to divadlo se vydalo směrem, který jim nebyl úplně blízký, anebo měli nabídky, které chtěly využít a zároveň přišli noví členové, kteří zase vlastně myslím, že zapadli do toho kolektivu moc hezky, ale prožili s ním těch předchozích 20 let, takže už je to samozřejmě na jiné úrovni. Vy tam sedíte v té svojí kanceláři ji jako to pozoruje tě v tom čase. Co vám běželo hlavou a koho jste si vy přemýšleli nad tím, že Zmrhal Jan Borna, co teras bude s divadlem? Teď těžká otázka, protože vlastně člověk to pozoruje v tom běžném provozu, vlastně třeba až zpětně si uvědomí, že ty změny už nastaly, že už vlastně to divadlo vypadá jinak zároveň. Taky až zpětně si třeba uvědomí, že některé z těch inscenací, i takové třeba legendární, když mají derniéru, že už i třeba měli mít dávno, že ta politika třeba už je zastaralá. To se taky stane. A přitom to může být inscenace, které jsou velmi populární, pořád se na ně chodí. Mohli bychom hrát pořád dokola, ale už jsme se posunuli někam jinam. Divadlo se posunul někam jinam, chceme třeba dělat modernější věci. Takže pro mě celkově je to hrozně vlastně zajímavá situace, že se to divadlo vyvíjí. A to, že se vlastně hrozně dlouho udrželo v nějaké velmi konzistentní podobě, si myslím, že je zázrak. Co to bylo s diváky, tato změna, kdy tam přišli skútry? Sledovali jste něco? No jejda.