Někteří lidé jsou tak výkonní, jako by je poháněl nějaký zvláštní generátor. Mají široký záběr a ještě jdou i do hloubky. Mezi takové patří žena, která je hostem dnešních hovorů. Martina Načeradská, veterinární lékařka učí na České zemědělské univerzitě, je výzkumná pracovnice, spoluzakladatelka České asociace v elitní medicínu. Intenzivně se zabývá medicínou koček a založila první květ Frendl i klinik. V Česku vede štěnicích školku, pořádá semináře a řadu osvětových projektů. Co ještě říci? Seznamte se. Právě teď od mikrofonu zdraví Eva Hůlková. Hovoří.

Paní doktorko, vítejte, díky za váš čas. Děkuji. Zdravím. Snad vám nebude vadit, když našim posluchačům tedy přečtu kousíček z vašeho včerejšího e-mailu. Zrovna v pátek jsem si vzala jednu kotě z útulku. Jmenuje se gólům, trpí hip osm. A toto je podpis m optimismem a Háchy. Partnery, to tropy jsme. Má trpasličí vzrůst a nefunguje mu štítná žláza. Ale zamilovala jsem se do něj, a tak jsem si ho vzala domů. Pícha mu růstový hormon. Dávám mu levou, ty Roxy a už není k rozeznání od sourozenců. Dohnal je. Takže vy jste jasně úplně zasažena ještě i v té osobní rovině láskou ke své.

Dům. Já bych to shrnula tak, že jsem definitivně postižena. Já to mám, takže se snažím pomáhat a teď zrovna v rámci univerzity dokončujeme jeden projekt v útulku, kdy jsme léčili kočkám plíseň právě založenou na principu, který jsem zkoumal v rámci své disertační práce. To znamená Miko parazitizmus, že houba žere houby. Mu je hodná houba, chytrá. Houba žere plísně, které tím zvířetem dělají potíže. Teďka dokončujeme právě projekt v jednom útulku a já já z toho mám dobrý pocit, že to vypadá, že to těm zvířatům pomáhá to, co dělám. Takže ne, nejsem smutná z toho, že tam musím nechat, protože můj manžel už je se mnou dostatečně dlouho. My jsme spolu už ani. Radši nevím jak víc než 20 let. A on mi vždycky říká, že nemůže zachránit všechny, že se můžu jenom snažit pomáhat tam, kde to jde. Jak jste na tom tedy se zvířectvem na domácí půdě? Momentálně tři kusy a to jenom kočky. Tři kocoury máme teď. Aha. Skoro každý má nějakou vzpomínku na dětství o tom, jak v dětství buď strašně chtěl zvířátko a rodiče mu ho nedovolili, nebo mu ho naopak dovolili. Musel se o ně starat. Nějakým způsobem ho to posunulo na tom vývoji, protože péče o druhou bytost člověka posouvá, že ano. Jak vy jste to měla v dětství?