Jejím badatelským zaměřením jsou moderní evropské dějiny. Patří k nim sociální, kulturní a genderová historie holokaustu a dění v ghettu. Terezín právě zdánlivě dobře zmapované téma Terezína otevřela ve studii Poslední je to prvně vydané v angličtině a nedávno v českém překladu. Jak vlastně vyprávíme historii? Co a proč zůstává vytěsněno nebo opomenuto. Hostem hovorů je historička působící na univerzitě v britském Warwicku Anna Hájková. Dobrý poslech přeje Petr Vizina.

Vítejte. Děkuji, že jste si udělal čas. Já mám velkou radost, že jsem tady dneska, že stejně pozval. Řekněte mi na začátek je to možná příliš obecná otázka, ale máme teď 25 minut na to být konkrétní. Co podle vás zůstává v historii terezínského ghetta holokaustu obecně vytěsněno, zamlčeno nebo opomenuto?

Tak to je dobrá otázka, protože jsem vlastně se tím hodně zabýval a když jsem tu knihu a koncipovala, když jsem to psala. A jsou to vlastně jako dvě roviny. První rovina je ta, že Terezín a je hodně známý, svou perspektivu, kterému já říkám terezínská legenda. A to je vlastně tak, jak většina z nás Terezín známe, že už během a doby, kdy tam lidé začali Terezín a vlastně popisovat jako něco, co dává smysl a místo, kam byli posláni Židé, označeni jako Pariová. A i když dřív pracoval jako a advokáti nebo jako inženýři, tak ukázali, že jsou schopni manuální práci a že z toho a vlastně zničeného městečka a po odchodu armády vystavili místo, kde mohli žít 1000 a 1000 lidí a že se starali o nejslabší, definováni jako děti a že produkovali úžasné kulturní aktivity, hudbu apod.. A to je pravda. To všechno Terezín byl, ale tak je to nebyla celá historie. Patří k tomu historii starých lidí. Je historie nemocných lidí. Kdo z těch nemocný a se dostal do nemocnice, byl o něj postaráno a taky o hudební aktivity, které se nějakým způsobem nedostal do kánonu. A potom druhá rovina je, že Terezín vlastně jako skoro všechny součásti holokaustu jsou vyprávěny jako národní dějiny, jako české dějiny nebo jako sionistické dojezd, izraelské dějiny nebo jako německé dějiny s pohledem buď nás a pachatele, nebo na německé Židy. Ale a teď já to budu trošku akademičtější. Jsem to hrozně transnacionální dějiny a všichni ti lidé tam byli dohromady, komunikovali spolu a vytvářeli novou společnost. A to je něco, co v té knize poukazuje, že jednak a protože píšu z perspektivy všech pramenů, které jsem našla, já jsem poměrně dlouho cestoval a četla prameny, myslím z 99 archivů, ať už deníky nebo kresby nebo básně nebo poválečné historii, se tak, že dává všechny ty perspektivy dohromady. A snažila jsem se nedávat prostě hierarchie jednoho pramenů nad druhou a tím přidávám další perspektivy k té Terezínské legendě a zároveň tím poukazují, že nemůžeme psát Terezín jenom jako české dějiny, nebo je nejenom jako německé dějiny, ale jako specificky transnacionální místo. Samozřejmě vynucené místo. Ale třeba včera mi vykládal kamarády si můžu ukázat a na jednom příběhu že a jeho babička a Barbora a přežila tři a půl roku v Terezíně. A když se vrátila, tak si přivezla kufr a on, a myslím, když už byla hodně stará, tak se o ten kufr začal zajímat a zjistil, že je to transportní číslo na něm. Vůbec ne, nesouvisí s ní, že to patřilo někomu jinému a že to byl nějaký starý pán ze západního Německa z Porýní. A on si na to zeptal a ona řekla no, můj kufr nebyl takový dobrý. Tak jsem si vzala kufr od někoho, kdo umřel. A tím vlastně máme spojení dvou úplně různých osudu. A o tom ten Terezín byl.