Slovenský premiér Robert Fico sklízí kritiku za jeho projev ke druhému výročí ruské invaze na Ukrajinu. Předseda slovenské vlády obvinil EU, že se na Ukrajině podporuje vzájemné zabíjení. Slovanu falešně démonizuje ruský prezident Vladimir Putin. Podle českých politiků si Fico zavírá dveře k jednáním o bezpečnosti unie. Pane Kubáčku, jak vy rozumíte těmto výrokům, co nimi Robert Fico vůbec sleduje? Mimo jiné tvrdí, že několik členských zemí NATO a EU zvažuje vyslat své vojáky na Ukrajinu na základě dvoustranných dohod.

Tak Robert Fico jede taktiku dvou tváří neboli jinými slovy vždy si za cíl i na jaké publikum promlouvá a vidíme často, že ta rétorika pro domácí publikum je dramaticky jiná než to proto zahraniční. Viděli jsme to včera velice dobře. Nejdřív zakaboněný, respektive v neděli a v pondělí zakaboněný Robert Fico. Bratislavě před slovenským voličem a pak velice usmívající se spokojený Robert Fico, zdravící francouzského prezidenta Macrona. Tam jsme měli pocit, že to je to Robert Fico, kterého jsme znali kdysi jako právníka v Radě Evropy, kde startoval kariéru. Jinými slovy hraje o preference, hraje o popularitu. Teď to samozřejmě ještě o to citlivější, protože na Slovensku probíhá prezidentská kampaň. Za necelý měsíc proběhne první kolo a Robert Fico tam má svého kandidáta Petra Petra Pellegriniho, takže snaží se zacílit a nahnat mu část protestních voličů, část voličů z takové té mlčící většiny, kde si, řekněme otevřeně, ta je zklamaná, protestně naladěná. Zastává z mého pohledu chiméru o věčné neutralitě a o tom, že Slovensko část tvrdí nic neznamená, nic nezmůže. Část je naopak přesvědčená, že může hrát historickou roli dojednat mír pro Ukrajinu, dojednat nějaký dlouhodobější mír v Evropě. Myslím si, že jedna věc by neměla zapadnout. Tady bych připomenul starého dobrého, dnes už bohužel nebožtík a Henryho Kissingera, který vždy říkal, že vedle toho, že máte vůli bojovat a z když něco slíbíte, takto naplňujete. A to je podle mě velký závazek dnes, že my často vzkážeme něco na Ukrajinu. A tady je ČR, bych řek ukázku, větší než některé jiné státy. Ale musíme to naplňovat, aby naše slova byla brána vážně. A zároveň je potřeba mezitím promýšlet všechny varianty nějakého utlumení konfliktu, přinejmenším jakoby do jednání o jednání budoucím. To je legitimní požadavek, ale problém je, že my často prostě pobíháme od kraje ke kraji. To znamená my něco slibujeme, deklarujeme, někteří trvalý mír za jakoukoliv cenu, někteří typu budeme bojovat, někteří typu pomáhejme chytře, ale Evropa to nenaplňuje. A to si myslím, že je velký závazek, který by měl být spojen úzce i s pařížským summitem, kde snad, doufejme se ukazuje, to nakonec bylo mnohem konkrétnější a bylo to o reálné pomoci, průběžné pomoci, o nějaké o akceschopnosti Evropy jako celku, protože si řekněme, že pokud my sami nebudeme ochotni si sebe vážit, sebe bránit, tak nás nikdy nikdo jiný bránit nebude.

Pane Kubáčku, když jste hovořil o té dvojí rétorice Roberta Fica, je tím už evidentně pověstný, tak nemyslíte si, že prostě ten Slovák, občan Slovenské republiky, to prostě vidí, že jinak mluví doma a i jinak třeba v Bruselu nebo ve Štrasburku?