Levicový francouzský filozof, prozaik, dramatik, esejista a literární kritik, který odmítl Nobelovu cenu za literaturu.

Jean-Paul Sartre ve Čtenářském deníku:
Slova (pouze k poslechu) 

Narodil se 21. června 1905 v Paříži do rodiny intelektuálů. Ve dvou letech mu zemřel otec, vychovávala ho matka a dědeček. Po studiích na lyceu Louis-le-Grand byl přijat na École normale supérieure, prestižní školu pro budoucí učitele. Absolvoval ji v roce 1929 a stal se středoškolským profesorem filozofie. 

Krátce po vypuknutí druhé světové války padl v Alsasku do německého zajetí a v zajateckém táboře strávil deset měsíců. Po návratu do Paříže roku 1941 se vrátil za katedru, ale spolupracoval také s hnutím odporu. Od roku 1945 začala jeho kariéra strmě stoupat a Sartre se stal profesionálním spisovatelem. 

Politicky tíhnul k marxismu, třikrát na něj spáchali atentát. Asi od roku 1950 sympatizoval s komunistickou stranou, ale členem se nikdy nestal. Obdivoval Castrův režim na Kubě, setkal se s revolucionářem Che Guevarou, sympatizoval s maoistickou politikou v Číně. Přelomem v jeho vztahu ke komunistické straně byly události v Maďarsku v roce 1956 a invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Obě události veřejně ostře odsoudil, srpnovou invazi označil za válečný zločin. 

V listopadu 1963 poprvé zavítal do Československa, kde v pražském Tylově divadle sledoval premiéru své hry Vězňové z Altony. Do Prahy přiletěl také v roce 1968. 

Ve svých politických vystoupeních se angažoval prakticky ve všech tehdejších problémech (např. nezávislost Alžírska, osamostatnění bývalých kolonií, válka ve Vietnamu). V roce 1964 odmítl Nobelovu cenu za literaturu se zdůvodněním, že nikdy nestál o oficiální pocty. Podle Sartra jakékoliv ocenění vystavuje spisovatele riziku, že bude zavázán instituci, která mu cenu udělila. 

Na spisovatelově zdravotním stavu se značně podepsalo užívání drog a alkoholu. Magazín The New Yorker ho označil za „kofeinového závisláka a těžkého pijana“, k tomu navíc s oblibou konzumoval různé kombinace léků na amfetaminové bázi. V roce 1973 prakticky oslepnul. Zemřel 15. dubna 1980 v Paříži. V den jeho pohřbu šel městem průvod čítající několik desítek tisíc truchlících. 

Jeho dílo je jedním z vrcholů existencialismu. K popularitě své filosofie přispěl zejména úspěchem své dramatické a beletristické práce. Z filosofických děl uveďme knihy Bytí a nicota (1943), Existencialismus je humanismus (1946) a Kritika dialektického rozumu (1960). 

Prozaická díla pokrývají španělskou občanskou válku (pět příběhů souborně vydaných pod názvem Zeď, 1939), kubánskou revoluci (Uragán nad cukrem, 1960) i druhou světovou válku - část děje románové tetralogie Cesty svobody (1945-1949, nedokončeno) se odehrává na Chomutovsku. Prvotina Nevolnost z roku 1938 vyšla v češtině také pod názvem Hnus. 

Náměty jeho dramatické tvorby odrážejí například rasismus ve Spojených státech amerických (Počestná děvka, 1946), ale sahají i mnohem hlouběji do historie (středověký příběh Ďábel a Pánbůh, 1951; parafráze antického dramatu pod názvem Mouchy, 1943). 

V roce 1964 vydal autobiografii Slova, v níž popisuje své dětství. Nejde ale o životopisné dílo v tradičním smyslu, Sartre v něm filozofuje o údělu spisovatele a přítomna je také výrazná teologická linka. 

Jean-Paul Sartre v iRadiu
Kliknutím zobrazíte pořady, které jsme odvysílali o Jean-Paulu Sartrovi