Když se ministři zahraničí členských zemí EU tento týden poprvé vypravili ke své schůzce mimo území EU, chtěli svou volbou demonstrovat podporu Ukrajině, čelící více než rok a půl otevřené putinovské agresi. Nakonec mělo setkání příchuť paradoxu. Jak se objevují pochybnosti o výdrži této podpory, aktuálně dané nejasnou orientací příští slovenské vlády či rozpočtovou přetahovanou v americkém Kongresu. Vyhlídky v Polsku, které se rovněž chystá k volbám, alespoň co se týče podpory Ukrajiny, podobnou nervozitu nevyvolávají. Stávající situace však může ovlivnit úvahy o příštím rozšiřování EU, které bylo na pořadu sedmadvacítky koncem týdne ve španělské Granadě. Návaznost je zřejmé. Pokud v EU a zvláště mezi jejími zakládajícími členy převládne nejistota nad kandidáty z bývalého sovětského tábora. Mnoho chuti do přijímání nových členů nebude. Debata o příštím rozšíření, které by mělo zahrnovat západobalkánská šestici. Plus mohl do vůči Gruzii byla od vstupu Chorvatska před více než 10 lety fakticky u ledu. Ale tak, jak Vladimir Putin dokázal svou válkou proti Ukrajině pohnout Finsko a Švédsko od neutrality přihlášce do Severoatlantické aliance. Podobně udělal v EU ze vstupu Ukrajiny aktuální téma. I tady je patrné, že ideje evropské integrace je především politický projekt, a to jak při jejím zrodu, tak při jejím zvažovaném rozšiřování, po němž by unie až na po brexitovou výjimku zahrnovala vskutku celý kontinent. Má-li se EU rozšířit až o devět dalších zemí, z nichž tři byly před více než třemi desítkami let součástí Sovětského svazu, musí plně přijmout lekci z Ukrajiny, kterou západ ponechal v tzv. šedé zóně, což si Vladimir Putin vyložil tak, že z této šedé zóny je třeba co nejdříve a co nejvíce zabrat. Jinými slovy řečeno, není možno příliš otálet, ale pokud se má EU rozšířit, stěží může zůstat jako dnes. Bylo tomu tak, i když se chystalo přijetí bývalých členů sovětského bloku, tedy včetně Česka. I tehdy ne jeden, ale více příslovečných rarachu se skrývalo v odpovědích na všetečné otázky. Nyní bude třeba například nutno zvážit, zda a jak bude možné rozhodovat šestatřicítce, když už nyní sedmadvacítce to není snadné. Neboli zda připustit hlasování kvalifikovanou většinou i v dalších oblastech? Zkušenost s maďarskými či polskými obstrukcemi k tomu přímo nabádá. Tady se obloukem vrací klíčová pochybnost spojená se zvažovaným rozšíření. Tzv. staří členové EU se obávají, že příchod zemí s nestabilními vládami, slabými ekonomikami a malým respektem k právnímu státu. Byť celkový evropský projekt neposílil, ale naopak z něj udělal pytel blech. Bude na zemích jako Česko a dalších, aby tyto obavy pomáhali rozptýlit.