Pojem z Afriky se zrodil za prezidentství Charlese de Gaulla v časech, kdy se na přelomu 50. a 60. let minulého století dosavadní kolonie měnili. Nezávislé státy v rámci Afriky se skládala převážně ze zemí subsaharské části kontinentu, s nimiž Paříž udržovala zvláštní vztahy, ať už v oblasti ekonomiky či bezpečnosti, pro něž platívalo, že přes veškeré snahy o postupné změny se z nich nikdy nepodařilo vyzmizíkovat od jistého paternalismu ze strany Paříže. Nynější cesta prezidenta Emmanuela Macrona po čtyřech afrických zemích si klade za cíl tuto éru definitivně uzavřít. Doba, kdy Francie zasahovala v Africe, je ta tam, prohlásil na úvod své cesty. Jak už to v politice bývá, jednoznačné sdělení se neobešlo bez důležitého upřesnění. Prezident Macron sice přislíbil, že francouzská vojenská přítomnost v Africe se až na posádku či Buty významně sníží, zároveň však dodal, že po odchodu by neměl vzniknout nějaký druh laku, a to je možná nejcitlivější bod nynější prezidentské cesty. Jeho nová africká politika má Francii definitivně odstřihnout od koloniálních časů. Mimo jiné proto, že na udržování někdejšího rozsáhlého vlivu už nemá dostatek prostředků. A také proto, že udržování tohoto vlivu stalo Paříž mnohé šrámy na její reputaci. Nynější odtroubení operace Barkhane, vyhlášené před 10 lety v Mali proti šíření radikálního islamismu, navíc potvrdilo fakt, že nelze poskytovat i dobře míněnou pomoc těm, kdo o ni nestojí. To byl a je případ vojenské junty v Mali, která se nyní opírá o žoldáky nechvalně známé Vagnerovy skupiny. Tato soukromá armáda založená oligarchou Jevgenijem Prigožinem by nemohla existovat bez finanční i jiné podpory Kremlu a osobně prezidenta Putina. A působí i v jiných afrických zemích a od loňského února proslulý i svou bezohledností a krutostí při invazi na Ukrajinu. Pronikání ruského vlivu v Africe demonstroval nedávno svou týdenní cestou ministr zahraničí Sergej Lavrov, který tak chtěl demonstrovat, že Moskva není na mezinárodní scéně zcela izolován a při odpovědi na otázku, kdo a jak by mohl využít stahování Francie z oblasti na jih od Sahary. Nelze pominout Čínu, která se vzhledem k vlastním malým nebo žádným zásobám důležitých surovin dlouhodobě snaží, aby si k nim zajistila přístup právě v Africe. Jestliže samotný obrat Francie o post koloniální éry nebyl snadný, potom úkol zabránit tomu, aby země jako Čína, Rusko, ale i Turecko nevyužili nabízející se příležitosti, bude možná ještě obtížnější.