Státu většina z nás rodičů. Vyzvednout děti ze školy nebo kroužků, dovézt domů a ihned zasednout k hromadě domácích úkolů nebo opakování před testy a zkoušením. Anebo obojí. Pak už jen večeře, hygiena, snad nějaké to čtení na dobrou noc do postele a spát. Odpolední čas s dětmi během pracovního týdne jakoby ani neexistoval. Takřka všechen prostor zaberou práce do školy. V ČR už poněkolikáté za posledních několik let rozhořela debata o přínosu domácích úkolů. Především u dětí na prvním stupni se mluví o tom, že úkoly děti stresují, zatěžují rodiče a prohlubují problémy tam, kde už jsou i bez úkolů poměrně závažné. Dokládají to i některá data, která upozorní na to, že stres ze školních povinností u českých dětí roste. Zmiňují se především oblasti přílišné zátěže a očekávání toho, že učitelé a učitelky chtějí po dětech práce moc, že chybí dostatek času pro mimoškolní aktivity a především je kritizován způsob, jakým jsou většinově úkoly zadávány, i to, jak se tyto školy mají plnit. Kritické hlasy namítají, že rigidně pojaté domácí úkoly neplní tolik žádanou funkci vzdělávat a inspirovat, motivovat k vědění. Naopak české vzdělávání se dlouhodobě vyznačuje jedním velmi problematickým rysem, a to je určitý typ nevyzpytatelnosti v kombinaci s řetězením strukturálních nerovností. Zkrátka a dobře. Může se stát, že natrefíte na průměrnou školu, ale skvělého učitele nebo učitelku. Anebo taky naopak školy vynikající, ale zrovna třídní dítěte už tak dobrý není. Je to nahodilé. V regionech, kde se vyskytují dlouhodobé sociální problémy, pak školské systémy mohou vytvářet první významné bariéry a domácí úkoly k tomu mohou přispívat. Jak uvádí Karel Gargulák, výzkumník a specialista na problematiku vzdělávání, je třeba zkoumat i kontext, v němž se zadávání domácích úkolů děje. Gargulák v otázce domácích úkolů zmiňuje především postavení zranitelných skupin. Nemusí se přitom jednat jen o lidi chudé nebo lidi s nízkým vzděláním, ale třeba i o cizince, pro které jsem domácí úkoly velmi náročnou disciplínou. V polarizované debatě o domácích úkolech se ztrácí význam toho, že nejdůležitější je ten kontext. Pokud pan učitel nebo paní učitelka smysluplný a promyšlený úkol zadávají, musí znát své žáky a podmínky, které mají doma k jeho splnění. Nemalá část dětí žije v chudobě, vícečetných domácnostech, kde nemají prostor pro plnění náročných úkolů a zároveň často se nemohou spolehnout na pomoc svých rodičů, kteří jim s látkou nemohou pomoci, vysvětluje výzkumník. Česko má dlouhodobé problémy s dědičností chudoby a nerovnosti ve vzdělání k tomu přispívají. Ukázaly to i covidové roky, kdy nezanedbatelná část domácností prostě ze vzdělávání úplně vypadla. Bylo nad jejich síly učit se doma s dětmi z mnoha důvodů. Domácí úkoly jsou v této problematice jeden z možných lakmusových papírků. Zkušenosti ukazují, že kdyby ubili nebo se transformovaly v jiný typ opakování či měli dobrovolný charakter, který by umožňoval kreativnější typy zpracování, mohlo by to mnoha rodinám i řadě samotných dětí významně pomoci. Jak ale víme, české školství patří k těm nejvíce konzervativní v Evropě, a tak nejspíš. Žádné zásadnější změny po vzoru tolik vychvalované Skandinávie zatím nečekejme. Bohužel