V neděli 21. 1. 2024 to byl přesně měsíc od hrůzné události na pražské Filozofické fakultě, během níž masový střelec zaútočil uvnitř instituce a se zbraní v ruce zabil 14 lidí a další zranil. Připomínková akce, kterou samotní zástupci studentstva, různé další studentské spolky ve spolupráci s vedením školy i dalšími organizacemi uspořádali. Školu na chvíli pootevřela, a tak bylo veřejnosti umožněno zažít atmosféru uzdravování, pospolitosti a hledáním obnovy, o kterou se nyní univerzita pokouší. Není to zdaleka jednoduchý a jednolitý proces. Řada z těch, kteří byli tragédií hluboce zasaženi, stojí opodál. Z mnoha různých důvodů se takových akcí ještě ani nedokáží účastnit. Rány jsou hluboké a jejich zacelování bude trvat dlouho. Navíc jedná o proces, v němž se střetávají jak kolektivně institucionální zájmy fakulty, tak individuální možnosti každého, kdo s komunitou Filozofické fakulty nějak souvisí. Sladit tyto často mimo mě. Že pohyby není snadné. Na někoho je i samotné pootevírání školy moc rychle, pro jiné zase přichází příliš pomalu. Obecně však platí jedno zkušenosti s podobnými tragédiemi ve světě nás učí, že místa, na nichž dojde k něčemu tak nepochopitelnému, nemají zůstat prázdnými monumenty hrůzy. Ne dlouho. Obzvlášť jedná-li se o veřejně budovy či instituce. Je třeba je co nejrychleji uvést znovu do provozu a přitom nezapomenout na to problematické a potenciální zraňující. Co se k obnově váže? Trauma, které si mnozí lidé nesou hluboce v sobě, totiž nejde jen tak odbýt, přehlušit. Je třeba dostat prostor a podmínky pro to, aby se s ním dalo co nej vědomě pracovat. Během po otevření se na škole událo hned několik důležitých momentů. Přístupné bylo pouze přízemí, které však rozezněly písně studentů a studentek. Zpívalo se leccos písničky od táboráku, Beatles nebo lidovky. Probíhalo také pásmo malých přednášek, které studentům a studentkám umožnilo navrátit se chvíli do lavic a svíčky, které hořely na pietním místě, bylo možné představit nad ohněm, který na náměstí Jana Palacha plane už o 4. 1. škola teď prochází velkými proměnami, které samy o sobě mají celou řadu potenciálně problematických aspektů. Především je třeba dát budovu do pořádku. Chybí více než stovka dveří, výtah nefunguje a celé 4. patro je ve stavu, kdy se do něj nedá jen tak vrátit, bude vyžadovat kompletní rekonstrukci. Zní to možná přízemně, ale to, jak proběhne, silně ovlivní i pocity, které budou studující nebo pracující filozofické fakulty při návratu do školy zažívat. Navíc humanitní obory se dlouhodobě potýkají s podfinancováním a je třeba si uvědomit, že tak náročná operace, která by měla zajistit i větší bezpečnost prostoru, je nákladná. Pokud nemá komunita kolem Filozofické fakulty zůstat oslabena, nesmí se cítit opuštěně. Událost, ke které tam došlo, byla ve všech ohledech bezprecedentní. Takový je i nyní na srdeční vedení školy velký. Řady studentů a studentek i dalších lidí, kteří škole pomáhají. Jim jejich snahy ale nestačí. Je třeba společenská podpora, nejen symbolická, ale materiální a finanční. Snad se to odpovědní politici a úředníci uvědomují. Sama instituce totiž kýžené obnovy nedosáhne a neměli bychom to po ní ani chtít.