Sociální demokracie má o víkendu sjezd strany, během nějž do boje o pozici předsedy či předsedkyně vstoupí bývalá ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová a někdejší ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier. Ještě před několika lety by se jednalo o jednu z nejdůležitějších tuzemských politických událostí, na kterou by se chystaly jak novináři a novinářky, tak část společnosti či různí aktéři veřejného života. Dnes je už nejstarší politická strana u nás mít a nad propastí. A to pěkně dlouho. Sociální demokraté doplácí na své angažmá v Babišově vládě. Ne však tak úplně, protože by jejím voličům vadila spolupráce s oligarchou. Už období Sobotkovy vlády se Andreji Babišovi dokonale dařilo převzít kontrolu nad situací a tvářit se, že cokoliv důležitého a pro lidi potřebného z tehdejší koalice vzešlo, zařídil on jako ministr financí sociální demokracii. Následně Babiš ocel, voliče a ještě si podmanil, takže začala mizet z české politické mapy. Už tři roky můžeme sledovat nejen její stagnaci, ale postupný propad. To i přesto, že má v posledních letech téměř ideální podmínky na návrat. Fialova vláda se potýká s absencí důvěry, reformy prohlubují sociální rozdíly a Českem obchází strašidlo ekonomických nerovností. Po dalším fiasku v letošních krajských volbách ohlásil svůj konec v čele strany Michal Šmarda, kdysi úspěšný regionální politik, avšak velmi nevýrazný předseda soc. Dem. Sociální demokracie na Vysočině, když Murdoch působí, nakonec utvořila koalici s ANO, SPD a trikolórou. Jakkoliv se jedná o krajskou záležitost, jen těžko představitelné, že by před lety o podobné koalici sociální demokraté vůbec uvažovali. Třeba protože jednou z definic i levicové politiky je důraz na emancipaci a rovnost a také opozice vůči krajní pravici. Dnes však minimálně na Vysočině sociální demokraté s krajní a v případě SPD i otevřeně rasistickou pravicí vládnou. Hodnotový úpadek není ten jediný problém, se kterým se potýkají. S tím dalším je personální vyprázdněnost. Strana nyní nedisponuje dostatečným počtem lidí, kteří by dokázali vést. I proto byla kandidatura Maláčové logickým krokem. Jakkoliv kontroverzní obraz tato výrazná postava sociální demokracie má, je stále jednou z nejviditelnějších členech strany a také hlasitou kritičkou vlády. Maláčová se snaží do hry vrátit ekonomická témata. V tom se shodují i s Dienstbierem, který má naopak nálepku jakéhosi liberála uvnitř strany, což je proud, vůči němuž se Jana Maláčová jasně vymezuje. Už z ekonomických témat však vždy platí, že je nutné s nimi nakládat velmi opatrně. Neměli by sloužit k útokům na bezmocné a slabé lidi jiné národnosti či barvy kůže. Měli by akcentovat strukturální nerovnosti ve společnosti, ne zhoršovat postavení a životy těch úplně nejnižších. V tomto ohledu se jako nebezpečný jev i Maláčové koketování s představou širší levicové koalice. To je sama o sobě dobrým nápadem, ale rozhodně ne za předpokladu, že by do ní chtěla zahrnout sice ekonomicky konzervativní, levicové, ale nacionalistické, xenofobní a geopoliticky proruské, stačilo. Bývalí komunisté se sice do politiky drápou nahoru, ale politika i rétorika tohoto uskupení je odpudivá a hlavně s demokratickými ideály. Levice coby solidární, internacionální a spravedlivé síly ve společnosti zcela neslučitelná. S podobným postojům je postačilo. Má už dnes soc. Dem. Nakročeno a je nyní na členstvo strany, aby určilo, jakým směrem se vydají, s kým v čele a za jakých podmínek. Možná se to nemusí zdát, ale stále ještě mají co ztratit.