Slovo veterán jsem poprvé slyšel jako malý chlapec v Chlumětíně, v malé vesnici na Českomoravské vysočině, z níž pocházela moje maminka. Kdosi se tak vyjádřil o panu Pešavovi, starém jednonohém invalidovi, který se dával před druhou brankou na lavičce, vyhříval se na sluníčku a pokuřoval dlouhou dýmku s krásnou porcelánovou hlavičkou. Očekávali jsme, až usne. Délku jsme mu opatrně vytáhli z úst a dokuřoval. I v mém případě to nebylo bez následků, které my tuto činnost na pár let zprotivili. Pan Pešava přišel o nohu v první světové válce a měl vlastně štěstí, protože díky tomu na rozdíl od řady jeho sousedů přežil. Ti mají v parčíku u kapličky pomníček se jmény a já se vždycky divil, jak velký počet z nich zahynul ve Vísce o 100 číslech. Takové pomníčky najdeme skoro ve všech českých vesnicích a městech a celkový počet obětí se odhaduje na 300000. Sotva si dnes umíme představit hrůzy, které tito vojáci prožili. Vyprávěli o nich přeživší. A pokud mohu soudit podle své vesnické zkušenosti, málokoho jejich příběhy zajímali. O život. Šel dál, lidé měli jiné starosti. Setkal jsem se jako mladý člověk s řadou hrdinů, kteří bojovali v československých legiích, a ani mě tehdy nenapadlo vyptat se jich na to, co prožili. Až později, když jsem si přečetl vynikající válečný román Josefa Kopty třetí rota, mě to začalo zajímat. V té době už jsem ale znal veterány z druhé světové války a jejich svědectví mi velmi pomohlo opravit obrázek, který nám ve škole malovali soudružky učitelky. Bývalý osobní řidič generála Ludvíka Svobody, který s ním prožil část cesty z Buzuluku do Prahy, my vykreslil jeho osobnost v docela jiném světle, než jak ho líčila komunistická propaganda. Tento veterán poznal život v Sovětském svazu, s komunismem nechtěl mít nic společného a pracoval počátkem 70. let jako Nádvorník ve Slovanském domě v Praze. Na rozdíl od jeho spolubojovníků, kteří se dali do služeb režimu, nesklízel pocty ani vyznamenání, ale pracoval v zapomnění jako dělník. Podobný nevděk zažili i naši hrdinové z bitvy o Británii, například generál František Fajtl, generál František Peřina či generál Alois Šiška. To, co jsem od nich slyšel, naštěstí ne, musím tlumočit, protože se dožili svobody a mohli své svědectví předat dalším generacím. A vděčná společnost je skutky dokázala ocenit. Jejich zážitky jsou známé, protože byly zpracovány v knihách a filmech. Na to mě popuzovala jinou skutečnost, že větší slávu sklízeli herci, kteří jejich postavy ztělesňovali, než hrdinové sami. Ale tak už to na světě chodí. Dnes za období demokratického režimu už máme veterány ze zahraničních misí, z nichž mnozí vykonali rovněž hrdinské činy a byli za ně patřičně oceněni. První misí byla v roce 1991 válka v zálivu, kde se jakýmsi omylem naši vojáci jen s lehkou výstrojí a výzbrojí ocitli přímo na frontě, s čímž nikdo nepočítal. Když jsem je tam viděl promrzlé a téměř bezbranné proti nepříteli, a přesto odhodlaný bojovat, uvědomil jsem si, že i oni budou mít jednou nárok na respekt, kterým dluží ti, kdo je tam poslali a za které byli připravení umírat. Den veteránů slavíme 11. listopadu na výročí konce první světové války a ten respekt jim můžeme projevit tím, že si na kabát připneme květ vlčího máku. Já to tak udělám.