Dvacetileté členství ČR v EU bylo dobrým důvodem k oslavám. Vždyť návrat do Evropy byl jedním z politických cílů sametové revoluce. A když se nám ho podařilo dosáhnout, máme proč se radovat. Naše země se stala standardní demokracií. Naše životní úroveň odpovídá průměru unijních států a délka dožití se prodlužuje. Kdo čekal něco víc, je možná trochu zklamaný. Na vině však není unie, ale my sami. Například tím, že příliš velkou část obrovských finančních prostředků, které do naší republiky přitekly z evropských fondů, jsme promrhali na zbytečnosti. Nadšení z našeho členství v EU ale postupně vyprchalo také v každodenní politice, kdy vládní činitele svá nepopulární opatření sváděli na byrokratický diktát Bruselu, v němž se ovšem u většinou sami podíleli. A doma, pokud se jim to hodilo, byli papežštější než papež. Je trapné, že i po 20 letech musíme vysvětlovat nesmyslnost takového vyjadřování. Vždyť byrokraté v Evropské komisi o ničem nerozhodují, ale o jejich návrzích hlasují námi zvolení poslanci a rozhodující slovo mají volení představitelé členských států. Chceme-li něco, na čem nám záleží, prosadit nebo něčemu zabránit. Musíme proto umět získat další členské státy, kterým naopak musíme vyjít vstříc v jejich potřebách. Zkrátka úspěchu v unii se dosahuje poctivou a seriózní politickou prací, kterou jsme se ani po dvou desetiletích ještě dostatečně nenaučili. Největší a oprávněné nářky se snášejí na evropskou legislativu, která zavádí regulace i tam, kde to opravdu není nutné. Nedávno se proti takovým opatřením ozvali zemědělci a podařilo se jim alespoň částečně dosáhnout úspěchu. Daleko závažnější selhání však způsobily političtí nadšenci pro zdravé životní prostředí, kteří zajisté v dobré víře prosadili tak přísné normy v oblasti chemického průmyslu, že jejich dosahováním se příslušné firmy staly konkurenceschopnými a nezbylo jim než přestěhovat svou výrobu mimo EU. S nimi odešla i významná část farmaceutického průmyslu, takže Evropa dnes musí dovážet i životně důležité léky z Indie a Číny. Takových chybných rozhodnutí bychom mohli uvést celou řadu. Padají však na hlavu politické reprezentace, kterou jsme si my evropští voliči do Evropského parlamentu, do rady či komise zvolili či vybrali. EU za to nemůže. Stejně jako hřiště nemůže za špatný fotbal, který se na něm hraje. Budovou Evropského parlamentu ve Štrasburku tvoří obrovský válec, který je však z jedné strany jakoby nedobudovaný. Architektonický záměr byl jasný symbolicky ukázat, v jakém stavu unie ve skutečnosti je. Ano, je nedokončený dílem, jehož tvůrci ztratili vůli je dostavět. A přitom by stačilo jen málo, aby se chybějící část doplnila. Parlament by měl ve vymezených oblastech získat zákonodárnou moc a rada by se měla stát jeho druhou komorou. Právo veta by se mělo zrušit. Komise by měla být sestavována podle výsledků voleb a získat ve vymezených oblastech výkonnou moc a v jejím čele by měl stát přímo volený prezident. Teprve pak by mohla EU plnit očekávání, která do ní dnes marně vkládáme. A jedině v takové podobě by měla dostatečnou sílu, aby mohla pomoci odvrátit katastrofu, do které se dnešní svět řítí. Jinak nám nezbývá než doufat v nějaký zázrak.