Izraelská odveta za teroristický útok Hamasu sedmého října se stala terčem kritiky části západních médií ještě dříve, než začala. Každému, kdo trochu sleduje dění v Izraeli a na palestinských území, bylo jasné, že musela přijít a že bude muset být tvrdá, nikoli z touhy po pomstě, ale protože její absence by byla ve přáteli Izraele pokládána za slabost a ta se na Středním východě neodpouští, stalo by se s velkou pravděpodobností podnětem k dalším útokům nejen teroristů Hamasu z pásma Gazy, ale i z Libanonu, kde hnutí Hizballáh disponuje daleko větším počtem raket s delším doletem, schopných zasáhnout i nejobyčejnější části země. Vojenské tažení do pásma Gazy ovšem vyvolává oprávněné obavy. Na území menší než Praha žijí 2 miliony obyvatel, a je tedy předem zřejmé, že při něm zahynulo velké množství civilistů. Hamas je používá jako živé štíty a svá vojenská zařízení včetně odpalovacích ramp umísťuje do blízkosti nemocnic, škol, mešit či kostelů. Zatímco však Hamas posílá 1000 o svých raket na civilní cíle na židovská města a vesnice, bez varování. Izraelská armáda cílí výlučně na vojenská zařízení a před úderem varuje obyvatele formou letáků a zpráv SMS, aby danou oblast opustili. Skutečné počty civilních obětí v Gaze neznáme, protože zprávy o nich pocházejí téměř výlučně z propagandistické dílny Hamasu. Předpokládá se, že izraelská pozemní operace jich ovšem přinese 1000. A právě to vyvolává bouři odporu i u mnoha lidí, kteří dosud uznávaly právo židovského státu na obranu. Západní veřejnost si bude klást otázku, zda válku provázenou tolik a civilními oběťmi lze ještě považovat za spravedlivou. Připomeňme si, že taková válka má tři základní znaky spravedlivý motiv, spravedlivý cíl a přiměřené prostředky a postupy, jimiž ho má být dosaženo. Pokud se v tomto případě týče motivu, jedná se o oprávněnou obranu napadeného státu. Legitimním cílem je zničení schopnosti hnutí Hamas provádět teroristické útoky. Pochybnosti se tedy týkají hlavně způsobů, jimiž toho má být dosaženo, a v tom, co je ještě přípustné a co nikoli se západní veřejné i odborné mínění rozchází s izraelským. Evropské státy a Spojené státy americké již více než 80 let nevedly existenční války a válčily ve vzdálených destinacích s úzce vymezenými záměry. Z nich odvozená měřítka toho, které prostředky a postupy jsou dovolené a které ne, jsou právě proto v některých věcech odlišná od válek, které státy vedou o vlastní existenci. Války, které vedl Izrael od svého založení, měli právě existenční charakter. Jeho porážka by neznamenala jenom přenechání části území nepříteli nebo pouhé podrobení se vůli vítěze změnou politického režimu, ale úplné zničení státu a nelítostný masakr jeho obyvatel srovnatelný s holokaustem. Západní veřejné mínění by v takovém případě sice bylo velmi rozhořčené, politici by vydávaly rezoluce rozhodně odsuzující takový čin. A to by bylo asi tak všechno, co by se stalo. Nedivme se proto, že izraelská vláda společně s opozicí se sice snaží čelit kritikům takového postupu, ale radnici od nich nenechá a dělá to, co považuje nutné pro záchranu své země. Právě tato nutnost určuje, které prostředky a postupy jsou přiměřené. Podstatné je, aby i nadále v Izraeli zůstal zachován obecný princip maximální úcta k životu lidí, Židů i Arabů.