Andrej Babiš s oblibou označoval sněmovnu za žvanírnu. Obratem se mu správně vracelo, že znevažuje zákonodárnou moc. Nicméně po tom, jak vypadalo schvalování vlády a nyní schvalování novely pandemického zákona, opravdu nelze slovutné sněmovně říci jinak než žvanírna. Pokud poslanci nechtějí, aby sněmovní sál ztratil i poslední zbytky důvěry obyvatel, měli by s tím něco dělat. Vzývaná politická kultura mnoho nepomáhá, respektive na ní dotyční politici přísahají jen tehdy, pokud nepotřebují sami něco za hlasitého humbuku blokovat. Asi tedy nezbývá než změnit jednací řád sněmovny, abychom se za své volené zástupce nemuseli stydět. Projednávání pandemického zákona příkladně ukazuje, že na demokracii je třeba především dostatek času. Ministr zdravotnictví přinesl do sněmovny novelu velmi konfliktního zákona 20. ledna s tím, že potřebuje vše projednat v legislativní nouzi, protože norma musí platit do konce února. Takto to opravdu nejde. To je přímá pobídka pro opoziční menšinu, aby protestovala až do umdlení. Nyní to předvádí především SPD Tomia Okamury. Lidi ale spoustu dalších příkladů, kdy menšina věděla, že sice prohraje, ale stejně onen cirkus provozovala tak dlouho, dokud si toho nevšimli všichni její voliči. Proto předem jasné schvalování důvěry vládě vždy vypadá, jak vypadá. Naposledy v případě vlády Petra Fialy. Předpokládaný důstojný akt trval opozičními obstrukcemi nedůstojný 23 hodin. Ale najde se i mnoho dalších případů, kdy smysl pro parlamentarismus šel stranou. Hezky to vyjádřil v roce 2016 právě Petr Fiala, když jako opoziční lídr blokoval schválení elektronické evidence tržeb. Nepokrytě prohlásil, že kdo chce obstruovat, potřebuje hlavně cítit podporu těch, kvůli kterým to dělá. Nerozhoduje tedy výsledek sněmovního hlasování, ale hlavně dojem u voličů. Nyní se takto chová Tomio Okamura. Dobře ví, že prohraje, ale důležité pro něj je, aby stmelil své voliče SPD a třeba ještě nějaké nové nabral. A ostatní poslanci zatím ztrácí čas. Jednací řád sněmovny bohužel takové chování umožňuje, a je proto načase ho změnit. Vždyť zastavení castrovská toho monologu Okamury se vedení sněmovny podařilo až prohřeškem proti pravidlům, což určitě není dobře. Jak bych mohl onen sněmovní cirkus utnout, aniž by demokratická rozprava přišla k úhoně? Ústavní právník Jan Wintr navrhuje například časové omezení poslaneckých výstupů a zákaz neustále se zpět vracet k řečnickému pultíku. Možné je také určit celkový čas na rozpravu a ten poměrně rozdělit mezi poslanecké kluby dle jejich síly. Celý poslanecký čas by se také neměl marnit nekonečným handrkováním. Jaké návrhy zákonů se vůbec dostanou na pořad, to by měly vyřešit už před zasedáním vedení sněmovny s předsedy poslaneckých klubů. Změna je opravdu nutná. Současný jednací řád sněmovny odráží touhu po roce 1989 osvobodit zákonodárce ze svěrací kazajky předchozí vedoucí úlohy strany. To se povedlo, ale nyní vidíme, že u mnohých poslanců se svobodou poslaneckého projevu nepřišla poslanecká zodpovědnost. Proto ji musíme vepsat do zákona, aby dolní komora parlamentu zas nabyla respekt, který ve společnosti má vzbuzovat.