Teoreticky se všichni shodnou, že projevy ve sněmovně mají být uměřené a k věci. Prakticky je však sněmovna zamořena sáhodlouhými plytkými projevy, ze kterých je pak nevyhnutelně i podobně plytká žurnalistika. Kde jsou ty časy, kdy předseda hnutí ANO Andrej Babiš považoval sněmovnu za žvanírnu. To byl premiér, měl v ruce exekutivní moc a kontrola. Zákonodárci nemístně obtěžoval, a jakmile se stal lídrem opozice, razantně změnil názor. Ve sněmovně soutěží s předsedou SPD Tomiem Okamurou, kdo si odnese ze sněmovny vavříny za nejdelší projev a nejpodivnější urážky. Celé toto snažení by ale nefungovalo, kdyby nebylo médií. Jaký zpravodajský význam má, když si čtenář přečte, že Babiš řečnil dvě a půl hodiny a Tomio Okamura tři čtvrtě hodiny, aniž by cokoliv řekli. Jaký smysl má nekonečné rozebírání náhodného sumáře slov. Ať už se jedná o výroky o nové totalitě chudáku Potměšilovi. Hádka o to, kdo je nula a kdo je zase parazit. Kdyby nebylo médií, které ne souvislé projevy opozičníku přetváří ve zprávy, brzo by s tím dotyční přestali. Jenže ono je to pro média tak lákavé, protože z nesmyslných projevuje vždy možné sestavit něco, na co se dobře kliká na webu, či to o zvláštní televizní zpravodajství či tištěnou stránku. V rozumné zemi by ale vůbec novináři neměli mít příležitost zvažovat, zda takovou kaskádu nesmyslů z obstrukčních projevů zaznamenávat a rozebírat, protože nic takového by nemělo existovat. Česko má velmi liberální jednací řád sněmovny z 90. let, který umožňuje snadno zablokovat jakékoliv jednání. Přestože vládní koalice slibovala, že obstrukce omezí, předvedla jen ad hoc omezování opozice při projednávání některých zákonů systémového tu nemáme stále nic a čas utíká. Jakmile se země povolebním oddychu zas ponoří do série voleb vrcholících těmi sněmovními v roce 2025, už něco takového nepůjde snadno prosadit a zároveň i nepochybně obstrukcí spíše přibude. A proč také ne, když o každém nesmyslu Babiše či Okamury média tak rády druhý den po referují. Přitom na základních konturách omezení exhibic za řečnickým pultíkem je shoda. Sumář návrhu před časem popsal právník, dnes ústavní soudce Jan Wintr v knížce proměny parlamentní kultury. Odstranil by úvodní nedůstojné peklo ze zahajování sněmování, kdy se poslanci hádají o program. Ten by mohli předem dohodnout zástupci klubů ve vedení sněmovny. A aby opozice nebyla válcovaná, lze jí například udělit právo na určitý počet bodů k projednání. Okamžitý konec zasluhuje to nejviditelnější, a to jsou právě ony kmotrovské projevy. Poslanec, který není schopen zformulovat myšlenku do 20 minut, pravděpodobně není schopen zformulovat žádnou myšlenku. Stejně tak si zaslouží konec neustálé doplňování o faktické poznámky. A zcela přežité je i imperiální právo na přednostní vystoupení určitých funkcionářů. Vlastně není jasné, proč tyto změny už dávno nejsou v platnosti. Vládní koalici asi už musí být jasné, že na změnách se s ANO a SPD nedohodne. Ale ač mnohé jiné zákony válcuje na sílu, tak do tohoto sepětí koalici zrovna nechce, že by, protože také jednou bude v opozici a tam si zase ona dosyta užije práva na nekonečné monology. Těžko říct, ale zablokovaná demokracie nekonečnou kecat i obstrukcí a obrovským rizikem. A těch pár komických titulků v zítřejších novinách za to rozhodně nestojí.