Před lety jsem přeložila autobiografickou knihu Marka zvonek a ta expres do ráje. Vypráví o tom, jak si parta amerických vysokoškoláků na konci 60. let koupí v Britské Kolumbii starou farmu, ve které se usadí, meditují, hrají na různé hudební nástroje a živí se tím, co vypěstují. Intenzivně pracují na posilování svého duševního zdraví. Po pár měsících hlavního hrdinu postihne schizofrenie, což se nejdříve projevuje velkou dávkou paranoie. Cítíš se zodpovědný za zemětřesení v Kalifornii? Omlouvá se stromům při prořezávání. Odmítá se nadechnout ze strachu, že ublíží mikrobům. Dokonce přestane jíst, protože si myslí, že ho chtějí kamarádi otrávit. V tu chvíli je jasné, že jde do tuhého a Mark musí být hospitalizován. Po pár letech a několika recidivách se vyléčí a v závěru své knihy píše, že víc než medikamenty mu pomohla podpora jeho blízkých a velké dávky vitamínu c. Zároveň varuje před tím, že stavy schizofreniků mohou být přenosné. Strýc mé kamarádky je taky schizofrenik, který špatně snáší rušné prostředí paneláku. Rozhodli jsme se vzít ho na pár dní do nízko podnět nového prostředí té chalupy, kde si odpočine. Když jsme vstoupili na dvůr, mi Neček vážně prohlásil já vím, že mě celá vesnice sleduje, tak mi dejte nějakou práci, ať to vyženu z hlavy. Poprosili jsme tady my Rečka, aby nařezal větve túje, ze kterých pak vyrobím Otipky na zátop. Měly by být asi takto dlouhé. Dala jsem mu jako vzor čtyřiceticentimetrový klacek. Když jsem ho přišla po hodině zkontrolovat, větve byly sice nařezané, ale zbavené jehličí, aby vypadaly co nejvíc jako klacek. Zmocnil se mě tísnivý pocit, že se mi Rečkovy špatně zadala práci. Začala jsem dělat otýpky, ale bylo mi líto větví, které přišly o všechno jehličí. Za chvíli nás zavolala kamarádka na polévku. Polévka měla podezřelou barvu i konzistenci, a tak jsem svou porci vrátila do hrnce. Marně jsem v lékárničce hledala vitamín c. Po pár hodinách jsme se sbalili a vyrazili zpátky domů. V autobuse jsme si s Janou začali povídat o knize expres do ráje. Jenomže po pár minutách na začaly dvě cestující za námi komentovat to jsou teda snobský. Čúzy jako my jsme taky schůzi, ale tyto dvě, to jsou mega. Čúzy. Podívej se na ně. Nechtěli jsme vystavovat Milička konfliktu, a tak jsme raději vystoupili. Já věděl, že je tam bomba, řekl Mareček. Z okénka autobusu k nám doznívá zbytek rozhovoru. Jako v tomto čase. Tak už je to prostě sama hráčů za, řekla jedna z žen a znechuceně otočila stránku bulváru. Aha, takže to nebylo na nás. Chceme se vrátit, ale expres už nám pronikl do háje.