Debata o migraci se v Německu utrhla ze řetězu. Představte si hypotetickou situaci. Utekli jste třeba z Afghánistánu, máte za sebou několik týdnů nebezpečného putování. Blížíte se německé hranici a před vámi je kolona silnice. V on-line mapě svítí rudě. Tušíte, proč německá vláda s velkou pompou přislíbila zavedení kontrol na vstupu do země, aby se do ní nedostali lidé jako vy. Očividně ale nezvládá hlídat všude, takže váš draze zaplacený převaděč zahne na vedlejší cestu, aby do cílové destinace dojedete jen o něco později. Německá policie, jejíž personální kapacity jsou už tak natažené k prasknutí, pečlivě hlídá auta o 10 km vedle. Ne, neexistuje jednoduchý návod na to, jak v Evropě řídit migraci a dostát při tom všem morálním a právním i praktickým zásadám. Když se ale navrhovaná řešení mýlí už počáteční analýze, nemají šanci na úspěch vůbec žádnou. Hraniční kontroly jednostranně zavedené německou vládou. Co dílčím pokusem o řešení, který zatím především rozhněval sousední státy. I kdyby byly hranice skutečně nepropustné, mohou, není jich lidé dále žádat o azyl, do Německa vstoupit a pak se zuby nehty snažit tam i zůstat. Konzervativní opozice proto navrhuje právo na azyl vypnout vyhlášením nouzového stavu na půdorysu evropských pravidel. Jenže když se podíváme na čísla, žadatelů o azyl v Německu letos ubylo, a to asi o pětinu. Na akutní nouzi to tedy nevypadá. Ovšem redukovat migraci na statistiky také nestačí. Je fakt, že Německo prospěje podívat se na realitu otevřenějším a očima. Ani stávající situace totiž není úplně humánní. Uprchlíci tráví někdy i roky zavření v přeplněných azylových centrech se zákazem pracovat. A z evropských srovnání vychází Německo jako místo s nejhorší diskriminaci lidí s tmavou barvou pleti. Je ale na místě myslet i na lidi, kteří bydlí v blízkosti těchto azylových center a mají strach z nových příchozích, kteří relativně častěji než domácí obyvatelstvo páchají trestné činy včetně tak odporných, jako jsou znásilnění a vraždy. Z různých koutů. Třeba od rakouských národních konzervativců zaznívají spokojené hlasy zadostiučinění, že Němcům konečně došlo, že to takto dál nejde. Evropa má ale z německého posté být spíš nervózní, protože kouzelnou hůlku, kterou by Němci lidí na svých hranicích prostě odčarovali zpět domů, nemá nikdo méně lidí v Německu pro to znamená v prvé řadě více lidí někde jinde. Je to přitom teprve ani ne šest měsíců, co se evropské země po mnoha letech shodli na tom, že chtějí migraci řešit společně, urychlit byrokracii, humanitární pomocí přispět k tomu, aby tolik lidí nemusela na drsnou cestu do Evropy vůbec vyrážet. Ochránit ty, kteří to potřebují, a získat víc pracovních sil. Teď mají všechny státy dva roky nato domluvená pravidla pro psa do funkčních národních zákonů. Plácat místo toho síly a politický kapitál a navíc spustit lavinu zavírání hranic v rámci schengenského prostoru znamená v konečném důsledku nikomu nepomoct a uškodit evropské ekonomice. A to je to poslední, co si můžeme dovolit.