Možná je to jeden z pokusů Ursule von der Leyenové, jak čelit hrozbě plíživého rozpadu EU. Když velkoryse přehlédla, kterak se italská premiérka Meloniová ještě ve volební kampani holedbala, jak se rázně vypořádá s uprchlíky, aby nyní zjistila, že jí přerůstají přes hlavu a kdy se lednová spolu s ní účastně vydala na uprchlíky přelidněný italský ostrov Lampedusa. Na místě pak představila evropský plán, jak problém účinně řešit. Desetibodový plán Lyle nové údajně nekonzultovala s členy komise, už vůbec ne s představiteli členských států, patrně vedena dosavadní zkušeností. Plány, které nejprve předkládala odpovídající grémiím, byly zde do mrtě a rozčleněny a rozkouskovány se zapřený cílem nakonec ničeho pořádného nedosáhnout. Rozhodla se proto s plánem nejprve seznámit veřejnost. Stát se chlapci ve vládách za takových okolností pochlapí. Otázka utečenecká je otázkou celoevropskou. Evropa musí NATO Rose řešit i otázku běženců legálních a ilegálních. Ne si lhát do kapsy. Ne. Existují dva druhy běženců zákonní a nezákonní. Uprchlík z povahy věci prchá před životními podmínkami, které nejsou k životu. Tudíž sotva během svého úprku je stavu se jako uprchlík legalizovat. Hranice hostitelské země nepřekračuje jinak než ilegálně. Není to přece turista. Dosavadní pokusy se uvnitř Evropy dohodnout, jak na uprchlíky v duchu vzájemné solidarity, zpravidla selhaly. Pro nechuť řady členských států se vůbec otázkou uprchlickou zabývat a přispět svou troškou do mlýna. Nejdál Evropa došla v budování jakési kruhové obrany. Prostřednictvím sousedních států, jejichž za poskytovanou službu slušně platí, se pokouší vlny uprchlíků zadržet ještě před vlastními hranicemi. Nesnáz tkví ale v tom, že musí strpět pomoc od zemí, jimž evropské hodnoty jsou po výtce ukradené. Což se nerýmuje s obrazem, jaký by o sobě nejraději vytvářela. Pokusy učinit tomu přítrž, jako že se ani nedějí a řešit problém v duchu evropských hodnot se mohou stát jednou z příčin plíživého konce samotné unii. Na otázku utečeneckou mnohé národní vlády nahlížejí optikou krajně pravicových hnutí v bláhové naději, že jim tak vypalují rybník. Místo aby připustili, že ve skutečnosti za extremisty nejen odvádějí špinavou práci, ještě jejich přítomnost na politické scéně takto legitimují. Vzorové země vstřícné k uprchlíkům, jako jsou Německo nebo Švédsko, už toho mají dost. Černí pasažéři mezi členskými státy se jim začínají zajídat. S uprchlickou vstřícností nejspíš také skončí. Jak vidno, na lámání chleba uprchlické vlny totiž nepoleví. Dojde dřív, než se nadějeme. A možná budeme zírat.