V době, kdy ruská flotila v Černém moři příliš nepřispívá k válečnému úsilí Moskvy, rozšiřují se náhle jí možnosti ve zcela jiné části světa. Dohoda o přístavu v Rudém moři je vyústěním dlouhodobého ruského pokusu o co největší vliv v Africe. Rusko před několika dny podepsalo předběžnou dohodu se súdánskou armádou, která momentálně vládne této zemi na severovýchodě Afriky. Podle informací obou stran my ujednání měla ještě potvrdit civilní vláda a parlament, až budou k dispozici. Už teď ale súdánští vojáci inkasují část z toho, co Rusko slíbilo, tedy dodávku zbraní. Jednání v tomto směru probíhala už před lety a rozběhla se zejména koncem roku 2021, krátce poté, co v Súdánu proběhl vojenský převrat. Dohoda předpokládá, že by Rusko mělo právo na pobřeží Rudého moře udržovat přístavu Port Súdán posádku o 300 mužích a kotvit tam se čtyřmi plavidly. Pokud se plán naplní, získá Rusko operační základnu v blízkosti Středozemního moře a Indického oceánu na klíčové obchodní trase. Rusko má i další plány. To naplnění ambicí. Mu chybí ještě vlastní letiště, jež by Moskvě usnadnilo pohyb lidí a materiálu. Mezi Ruskem a africkými státy, kde mají Rusové obchodní i bezpečnostní zájmy. Je to krok k naplnění statusu země, jejíž zájmy pak bude potřeba respektovat i kdekoli jinde na světě. Rusko se o Afriku zajímá dlouhodobě vlastně už od nástupu Vladimira Putina k moci před více než 20 lety. Kvůli izolaci Moskvy. Po útoku na Ukrajinu se kontinent posunu na žebříčku priorit vzhůru. Ministr zahraničí Lavrov za poslední rok navštívil Afriku dvakrát. Ruská vláda, jestli současně vědoma, že nemůže soupeřit s Čínou, Evropou a Amerikou co do ekonomické síly. V současné době odtud pochází méně než jedno % zahraničních investic v Africe. Zvolila proto odlišnou taktiku. Začala s navazováním kontaktů s vládami, jež měly omezenou legitimitu nebo porušovali lidská práva. A tady naráželi na potíže při jednání se západem a nabízela jim místo toho své přátelství. Afrika například představuje více než 50 hlasů ve valném shromáždění, které mohou hlasovat ve prospěch Ruska. A to zas může nabídnout krytí v Radě bezpečnosti. Afrika je také kontinent bohatý na suroviny. Ruské firmy nerozvíjejí africký průmysl, ale angažují se při těžbě kobaltu, mědi nebo diamantů. V Rusku je také momentálně suverénně největším dodavatelem zbraní exportu. Je jich tam třikrát více než druhá Čína. Specifickou roli hraje v Africe. Wagnerova skupina není známá z války na Ukrajině. Ta v Africe není nasazována jako soukromá armáda, jak se občas píše, ale spíše jako nástroj ruské zahraniční politiky. Popularitu Vagnerovy armády nenarušil ani fakt, že se jí členové dopustili několika masakrů afrických civilistů. A to je poslední pozoruhodný rys ruského angažmá v Africe. Moskvě se daří Rusko propagandisticky prodat jako antiimperialisty lidskou sílu. Varianta, že není samo, vede imperialistickou válku proti Ukrajině, nezískala zdaleka takovou oblibu, a to ani u širších mas, nejen u elit, které vědí, jak z přátelství s Ruskem vytěžit něco pro sebe. Vzhledem k tomu, že ruská politika v Africe je dobře promyšlená a relativně málo nákladná, Moskva zřejmě hráčem v této části světa zůstane.