V nizozemském Amsterdamu se něco stalo a tekla přitom krev. Avšak vedle fyzického konfliktu v ulicích se pak začal odehrávat ještě verbální a internetový spor o to, co je podstatou tamních událostí. V zásadě se objevili dva vzájemně rozporné narativy. Jeden mluví o tom, že do Amsterdamu dorazili izraelští fanoušci Maccabi Tel Aviv a chovali se nepřijatelně včetně strhávání palestinských vlajek a provolávání šovinistických hesel. Následné události jsou pak líčen jako spravedlivá odplata nebo přinejmenším pochopitelná reakce na jejich provokativní jednání. Druhá verze vidí věci opačně, tedy že se nejednalo o konflikt fanoušku domácího a hostujícího týmu nebo napadení obyvatel města, ale útok příslušníků místní muslimské menšiny na Izraelce. Rasistická hesla nebo jakékoli strhávání čehokoli jsou jednání nepřijatelné, ať se ho dopouští kdokoli včetně Izraelců. Jenže pokusy o propojení mezi tím, co dělali Izraelci, a tím, co se pak dělo, jim, mohou u někoho vyvolat rozpaky. Fanoušku Maccabi přijelo do města kolem 3000. Záběry na pochod jejich tvrdého jádra ukazují 100, možná 200 lidí. Podle zpravodajství z místa byly nakonec zřejmě strženy dvě vlajky a jeden zdemolovaný taxík. Jejich jednání se nelišil od jednání mnoha jiných fotbalových radikálů, aniž by to vyvolávalo pocit, že je třeba je spontánně ztrestat. Především je ale zvláštní tvrdit, že libovolný obyvatel Amsterdamu má pravomoc trestat někoho, kdo se nechová vhodně. A také tato argumentace vlastně stojí na logice, že jakýkoliv fanoušek Maccabi nebo jakýkoli Izraelec v ulicích je zástupcem všech fanoušků nebo všech Izraelců a je tedy legitimním objektem výchovy. V posledním roce se v západoevropských městech odehrálo mnoho propalestinských či protiizraelských demonstrací, při kterých se provolávala extremistická hesla, ničil majetek a například strhávali portréty unesených Izraelců. K teoreticky by to mělo znamenat, že zase někdo jiný by měl mít právo napadat a trestat nahodilé přistěhovalce nebo jejich potomky. Příslovečným slonem v místnosti byl samozřejmě fakt, že zátah na Izraelce se chystal s předstihem několika dnů a nemohl tedy být reakcí na jakékoli nevhodné chování některých z nich, což se mnozí debatéři i novináři rozhodli ignorovat. A za druhé sami domácí účastníci této akce je na sociálních sítích nazývali jo den. Jak to? Hon na Židy. Nešlo tedy o Palestinu, šlo o Židy. Organizátoři honu si možná zchladili žáhu, ale neúmyslně se postarali o reklamu na sionismus, tedy myšlenku, že Židé mají mít svůj stát, kam se mohou uchýlit před nebezpečím. Nehledě na to, že posloužily politickým zájmům Benjamina Netanjahua. Tím spíše, že se od té doby už stačili odehrát další, byť menší útoky na místní Židy ve Švédsku a v Německu rovněž ve jménu antisionismu. Izraelská a židovská média ovšem velmi zevrubně debatují, protože jde o bezprecedentní událost v nedávných dějinách evropských Židů. Jenže nějaké poučení skýtají tyto události i pro Nizozemce a další západoevropské národy. Tedy podle jakých pravidel se v jejich zemích bude žít, i kdyby se všichni Židé někam odstěhovali.