Kdo jezdí tramvají po Praze, většinou marně čeká třeba na vůz s klimatizací. Místo toho si teď můžeme tramvaje, autobusy samy řídit, totiž zabzučet na řidiče, že má zastavit, protože teď jsou všechny zastávky na znamení. Vlastně to vypovídá o mnohém. Ne že by se nemělo inovovat a experimentovat. Je dobře, že je více nízkopodlažních spojů, že lze koupit jízdenku pomocí SMS nebo zaplatit kartou ve voze. Teď je to tedy přechod na systém, v němž je vždy potřeba požádat řidiče tramvaje, autobusu o zastavení. Změna proběhla poměrně náhle během tohoto léta a já jsem byl připraven dát jí šanci. Jako častý uživatel pražské hromadné dopravy mohu konstatovat, že se jedná o posun k horšímu. Opakovaně totiž za pouhých pár týdnů mnohokrát jsem musel moknout nebo naopak stát na prudkém slunci, aby mě řidič viděl a zastavil. Přístřeší na místě nebylo nebo neumožňovalo se schovat a současně být viděn. Mimochodem, nové zastávky mají skleněné stropy, takže by se daly používat jako skleníky. Dále po Praze jezdí více typů tramvají a autobusů a každý má tlačítka stop umístěna jinde. Některá navíc slouží jiným účelům. I pro mě je obtížné rychle se zorientovat, kde zazvonit, natož pro staré nebo špatně pohyblivé lidi, které vídám, jak vrávorají povoze ke správné tyči, nebo si kvůli napětí, že nezazvoní, raději ani nesednou. Docela hodně tlačítek nefunguje. Buď rovnou jsou omotané lepící páskou, anebo ani to ne. Proto je také třeba po každém stisknutí zkontrolovat, jestli se rozsvítil nápis stop a případně se dobrodružně přesunout k jinému tlačítku. Možná jde o rafinovaný způsob, jak donutit sociálně izolované obyvatele velkoměsta, aby spolu komunikovali a spolupracovali. Není tak docela jasné, zda jsou z tohoto zlepšení nadšeni samotní řidiči. S žádným jsem neměl příležitost věc konzultovat, protože i když už jsem také párkrát omylem přejel svou stanici, ještě nikdy jsem nedorazil až do depa. A samozřejmě ctím pokyn nemluvte za jízdy s řidičem. I pro šoféry se cesta stala dobrodružnější a namáhavější. Občas pasažéři zmáčknout tlačítko teprve pár m před zastávkou nebo řidiči zastavují tam, kde někdo čeká na jiný autobus nebo tam náhodou pokuřuje. Vícekrát jsem viděl, že autobus a otci před zastávkou stejně zpomalují a bedlivě studují terén, jestli mají hodit blinkr nebo jet dál. Argument, že už předtím existovaly zastávky na znamení, není moc silný. Týkalo se to jen specifických míst. I tvrzení, že doprava se takto zrychlí, je sporné. Teď zas občas vídám řidiče postávat na volnější zastávce, aby nevyrazili na další trasu příliš brzy. Co se někde ušetří, jinde se musí spotřebovat. Snad se aspoň ušetří nějaké palivo, když ne čas. Snaha o vylepšování věcí je správná a ne všechno se musí povést. Ostatně pamatujeme si podivné experimenty se sedačkami buď dřevěnými, extrémně kluzkými, nebo plyšovými, extrémně nechutnými ačkoli ty dosavadní laminátové a plastové lidem zcela vyhovovaly. Potíž se zastávkami na znamení je této věci podobný. Prostě se na uživatele snesli, protože to někoho napadlo. V zemích, kde jsou cestující tak říkajíc člověkem, se o tak velké změně vede aspoň symbolická veřejná debata. V tomto případě bylo jaksi rozhodnuto předem a rázně za všechny kverulanty s neprůstřelným odůvodněním, že v rozvinutých zemích to tak funguje. Je to argument povýšený a navíc nepravdivý. Možná si někdo myslí, že když radnicí dotovaní držitele lítaček neplatí veškeré náklady dopravního podniku, mají být rádi, že se svezou a kupovat, což nás ovšem místo mezi rozvinuté země řadí mezi ty ostatní. Vlastně se nemůžu zbavit dojmu, že autoři mnoha rozhodnutí o podobě pražské hromadné dopravy je sami vlastně moc neužívají, což je škoda i pro nás ostatní. Poslední době někteří zákazníci odmítají používat v obchodech samoobslužné pokladny s tím, že tam nepracují. Teď tedy tak trochu řídíme i vozy hromadné dopravy, ale také bez pocitu, že bychom díky tomu byli více pány svého osudu.