Setkal se někdy Jan Werich s Františkem Krieglem? Fyzicky? Pravděpodobně nikoli, i když o sobě nepochybně věděli. Zcela jistě se ale potkali na stránkách pořadu Radiofórum ČRo. A je to vlastně setkání pozoruhodné. Oba muži patřili ke stejné generaci, značně ovlivnily dění v dnešním Česku a staly se předmětem určitého kultu u svých obdivovatelů až dodnes. Teď možná nikoli náhodou ČRo vysílá či vysílal dvě knihy na pokračování věnované právě k těmto dvěma osobnostem. Jednom případě jde o Krylův portrét od Martina Gromana, v druhém je to kniha Terezy Brdečkové o Janě a Zdenka kolem Jana Wericha. Autorka se sice věnuje Werichově ženě, dceři a vnučce, ale nemohla současně na napsat jakýsi negativní portrét Jana Wericha, navíc silné, někdy až dominantní osobnosti, která se logicky odrazilo v životě lidí, kteří ho obklopovali. Současně se jedná vlastně o portréty doby velké části 20. století a jedné z podob tehdejší elity. Werich se narodil roku 1905, Krigl 908, 1. zemřel roku 1980, 2. rok dříve. Oba měli blízko k levici, i když jen Krüger se stal komunistou. V případě Wericha jak jeho předválečná, tak poválečná tvorba mohla v něčem komunistickým záměrům vyhovovat. Werich i Krigl strávili válku v zahraničí. Oba měli své problémy v 50. i 60. letech, ale propluli mi lépe než mnozí jiní. Dokonce se dá říci, že navzdory ústrkům nepřestali být prominenty. Tereza Brdečková připomíná výrok Sládka z Havlovy audience někteří lidé jsou nahoře, i když jsou zrovna dole. Werich i Krigl byli držiteli velkého sociálního kapitálu, který jim i ve špatných dobách umožňoval získat přístup k věcem, jež by ostatním lidem byly zapovězeny od zdravotní péče až po cesty do zahraničí. Není jasné, jestli se osobně setkali, ale Martin Groman zmiňuje koncept Krügerova dopisu Werichovi po jeho podpisu anticharty. Dává mu najevo zklamání, protože ho považoval za morální autoritu. Jestli byl dopis odeslán a doručen, jasné není, natož, jaká by byla Werichova reakce. Podle Terezy Brdečkové chtěl znechucený Werich ze shromáždění v Národním divadle odejít předčasně. Tak se stalo, že mu podstrčili prezenční listinu, na níž byl podepsán jako první, což propaganda okamžitě využila k Werichově dodatečnému zděšení. Je to ještě jedna zajímavá shoda. Werich i Krigl s trpkostí zjišťují, jak obrovské úsilí a prostředky věnoval režim 70. letech na to, aby jim coby už starým a odstaveným lidem pomocí četných estébáků ztrpčil život. Obě výborné knihy stojí za poslech i za přečtení a prohlédnutí. Jedním z pocitů je smutek nad tím, kolik energie promrhali dva nadaní lidé na pošetilé cíle a naopak, kolik dobrého toho mohli vykonat, kdyby jim v tom jejich vlastní vlády dlouhodobě a systematicky nebránili.