Názory a argumenty
Jan Fingerland: Lidé se bojí. Ale kteří? A čeho?
Názory a argumenty
Plus
Skoro to vypadá, jako kdyby „to druhé Česko“ nebylo do minulé soboty ničím a pak se zase stalo vším. Tedy, že se lidé, kteří přišli demonstrovat na Václavské náměstí proti drahotě, vládě nebo sankcím a tak dále, stali prvořadým námětem těch lidí, kteří se dosud cítili bezpeční a privilegovaní. Vlastně oprávněně, protože demonstrace, jako byla ta poslední, tu ještě nebyla.
Jan Fingerland
Přepis epizody
-
Skoro to vypadá, jako kdyby to druhé Česko nebylo do minulé soboty ničím a pak zase vším. Tedy že se lidé, kteří přišli demonstrovat na Václavské náměstí proti drahotě, vládě nebo sankcím atd., staly prvořadým námětem těch lidí, kteří se dosud cítili bezpeční a privilegovaní. Vlastně oprávněně, protože demonstrace, jako byla ta poslední, tu ještě nebyla. U příslušníků spokojených vzdělaných městských elit vyvolalo shromáždění, přinejmenším tentokrát poklidné a nenásilné, nejrůznější emoce a reakce. V zásadě bychom je mohli rozdělit do dvou velkých skupin, jež můžeme pro zjednodušení nazvat zavrhovat a chápat. Zavrhovat to vidí tak, že pod koně se dostavili nenávistní lidé, kteří tleskali při rasistických narážkách, vyjadřovali podporu ruské okupaci, nenávidí demokracii a jsou vlastně příliš hloupí na to, aby rozuměli náročnějším problémům dneška. Chápat či jsou ochotni přiznat, že alespoň část účastníků jsou nešťastní lidé, kteří se obávají o svou budoucnost. Potřebují porozumění a dialog a ano i chápat, čím se zdá, že jejich protějšky nejsou schopni pochopit složitější jsoucna může být zavrhovat, či se však nutně ocitají v podezření, že prostým lidem opovrhují. Chápat, že nepochopili, že situace je vážnější, než aby přesvědčovali chlápka s Putinem na tričku, že žít v Rusku není med. Mám podezření, že zavrhovat jejich Apači sice mají jiný názor, ale jinak toho mají mnohem více společného. Mnozí demonstranti mají strach. To nepochybně. Kdo by se nebál budoucnosti v době války, rostoucích cen a ne vždy pružně reagující ho státu. Jenže když mluvíme o strachu, bylo by správné přiznat, že strachy jsou tu dva. Zavrhovat si i chápat či totiž očividně mají také strach především z těch, kdo do centra Prahy dorazili. A také oprávněně. Na Václavském náměstí se asi poprvé v takto velkém měřítku za bílého dne a beze studu říkali věci, které si zatím lidé tak nanejvýš posílali po internetu nebo říkali někde u piva často hlouposti a nehoráznosti. A tento dosud potlačených hlas našel nečekané sebevědomí a nebude se mu už chtít mlčet. A z toho jde strach. Mnozí z chápat možná svým údajným chápáním alespoň symbolicky chlácholili šelmu, která se probouzí, zavrhovat, či nabízejí internetovou verbální agresi proti tzv. dezolátním. A mnohdy je to také výraz strachu. Je to děs z toho, že se navrací něco, co už tu bylo. Po druhé světové válce se zdánlivě podařilo davy zpacifikovat. Není to tak dávno, co jsme věřili, že je tomu na věky. Jenže navěky jen věčnost. Nová, jaksi setrvalá a postupně krystalizující nespokojenost se začala objevovat. Souvislosti s COVIDem. Teď kvůli cenám energií a nepochybně i ruské destabilizační kampani není důvod očekávat zklidnění. Jsou tu tedy dva druhy strachu těch, kdo se bojí a za trochu klidu jsou ochotni upsat se komukoli. A pak hrůza těch, kdo se obávají, že je jejich méně bystří bližní stárnou s sebou do propasti. Nebylo by to poprvé, ale málokdy se věci mají tak, že už se nedá dělat vůbec nic. Ostatně i já chápu, že ne všichni na Václaváku byly beznadějní pitomci.