Volby jsou nejen svátkem demokracie, ale i jejím s tvrzením v neděli tak to mohlo skoro 10 milionů tureckých voličů vybrat prezidenta. Jednoho si dokonce vybrali, ale není jisté, zda tím také neuzavřeli krátkou demokratickou éru. Volby v Tunisku nejsou jen další volby někde daleko. V této zemi na konci roku 2010 začalo arabské jaro masovými demonstracemi a úspěšný vyhnáním diktátora Ben Aliho. Tunisané se staly inspirací pro několik dalších arabských společností toužících po svobodě a demokracii. Jenže ostatní arabská jara cestou ztroskotala, a tak nejdéle trval experiment s demokracií právě tam, kde začal. Prezidentem byl tuto neděli znovu zvolen dosavadní prezidentka jí sejít a v jistém smyslu šlo o demokratické volby. Lidé mohli přijít k urnám, nebo také nemuseli, mohli si vybírat a někteří dokonce na ulici vyjadřovali nespokojenost s prezidentem. Jenže to není celý obrázek, věci kají sejít byl v roce 2019 zvolen tak trochu v rámci protireakce na porevoluční poměry. Tunisané byli zklamaní z vývoje. Ekonomická situace byla v určitých ohledech horší než před rokem 2011. Zhoršila se dále. Za COVIDu Tuniska. Elita zůstala ve vlivných pozicích, státní aparát zůstal zkorumpovaný. Zklamali islamisté ze strany a na Hrad. Tehdy se objevil neokoukaný politik, který sejít, který přišel s proti elitářskou rétorikou a slibem boje s korupcí a vlastně i revizi vývoje po roce 2011 a byl zvolen. Už tehdy se objevila obvinění, že se chce vrátit k diktatuře, i když třeba jinak než armáda. V Egyptě při vojenském převratu proti islamistům. Za prvé tři ho vážní protikandidáti byli diskvalifikováni. Volební komisi totiž mezitím ovládl prezident. Ještě před tím ve spolupráci s loajálními poslanci připravil o pravomoci správní soud, který by mohl jeho rozhodnutí zvrátit, a předloni rozpustil Tunisko, obdobu Ústavního soudu a odstranil některé soudce. Kromě toho byly tři další vážní uchazeči o prezidentství odsouzeni za přečiny, které samy popírají. Nejtěžší soupeř byl v posledních týdnech odsouzen třikrát, v jednom případě na 12 let. Přesto byl kají sejít zvolen zhruba 90 % hlasů, ovšem jen při účasti 28 % potenciálních voličů. Pořád je to více než pouhých 11 % voličů, kteří se vloni dostavili k volbě parlamentu, čímž Tunisané také dali najevo, jak velkou váhu této volbě přikládají. Sám prezident odmítá nařčení, že zavádí novou diktaturu. Pořádá přece volby a má nepochybně řadu skutečných příznivců. Vlastně postupuje podobně jako řada populistických vůdců dneška. Kombinuje rétoriku proti elitám, proti korupci a proti údajným zrádcům spolu s postupným ovládnutím kontrolních institucí. Jeho problémem je, že se mu za čtyři roky nepodařilo nějak změnit špatnou hospodářskou situaci Tuniska a může se mu stát, že se ho i jeho voliči začnou ptát, proč se jim nedaří lépe. Má ale štěstí. Je po COVIDu, takže se vrátili příjmy z turismu. A především jeho země leží na migrační trase ze subsaharské Afriky přes Středozemní moře do Evropy. Pro evropské partnery už není ničitelem demokratických nadějí arabského jara, ale ceněným partnerem v klíčové otázce evropské budoucnosti. Díky tomu dostává politickou i ekonomickou podporu od důležitých evropských zemí. Dějiny se možná neopakují, ale přece jen se zdá, že Tunisko už v tomto bodě jednou bylo.