Římané kdysi Jemen nazývali šťastnou Arábii, ale podstatná část arabského světa měla smůlu, včetně Sýrie. Přinejmenším pokud se podíváme na život poslední generací Blízkého východu, na některé problémy bylo zaděláno už před tisíciletími. Sýrie i jedna z nejstarších kulturních oblastí světa leží uprostřed úrodného půlměsíce na křižovatce cest mezi Egyptem a Mezopotámii. Na takových místech se hromadí mnoho menšin. Jen v Sýrii žijí etnické skupiny nejen Arabové a Kurdové, ale také Turci, Arméni. Čerkesov v jezdí dokonce potomci Albánců, Bosňák u peršanů nebo Řeků. Nejnovější době zmizely syrští Židé, ale přibyli ti, kdo se identifikují jako Palestinci. Nábožensky je mapa Sýrie ještě pestřejší. Jen křesťanských skupin je kolem 10. Záleží, jak je počítáme. Pro moderní osudy Sýrie je nejdůležitější rozštěpení islámu na sunnitskou ortodoxii, která v Sýrii převažuje, a další odštěpené skupiny šíity a lávy. Ty Ismail je nebo druzi Sýrii a sousedním Libanonu. Řada z těchto menšin přežila pronásledování nebo tlak na začlenění po celá staletí i pod několika set letů nad vládou osmanských Turků, kteří byli sunnité. Většinou se tyto ostrovy odlišnosti udrželi na nepřístupných místech, například v horských oblastech. Právě tam žijí místní minority. Druzí á la bytů a dalších zmínění osm. A ne nedokázali ani doma v Turecku, natož ve svých arabských državách udržet krok s rozvojem Evropy a neubránili se pronikání vlivu Francie, Británie a do určité doby i Ruska. Když se osmanská říše s koncem první světové války zhroutila, evropské mocnosti už byli u toho. Mimo jiné zabránili snu o vytvoření velkého arabského státu, který by zahrnoval velké části Iráku, Sýrie, Jordánska, Libanonu i Palestiny a nakreslili vlastní hranice. Tak mimo jiné vznikl pás tří novodobých státu Libanon, Sýrie, Irák. Všechny tyto státy byly etnicky a nábožensky pestré, ale hranice byly vedeny, takže dělily jednotlivé komunity a uvnitř hranic vytvářeli zbytečné napětí. Všechny tři tyto novodobé státy byly tady zbytečně zatíženy mezietnickým a mezi konfesním soupeřením a Stachem menšin. Pro osud Sýrie a Libanonu byly důležité případy a lávy tu a šíitů v obou státech byly potlačovanými a chudými komunitami, které jako východisko ze své situace našli v tom, že se nakonec museli zmocnit vlády nad celou zemí. V Sýrii to byly právě a lávy té, jejichž mladí muži měli šanci na vzestup jedině v armádě. O tuto kariéru naopak nestáli privilegovanější skupiny, a tak se jednoho dne Sýrii ocitla v rukou a Lavického vojenského režimu. Podporu tento režim čerpal i od jiných menšin, které se obávaly, že jedinou alternativou sekulární diktatury vy byla vláda většinových sunnitů. Opozice proti režimu pak přirozeně krystalizovala právě kolem sunnitských islamistických skupin. Tento model se právě vyčerpal. Menšiny už Asada nepodpořili a sunnité jsou u moci. Menšiny čekají, co bude dál. Sýrie vyřešila jeden problém, ale další budou následovat. Sýrie, chudá země rozparcelovaná mezi několik skupin, ovlivňovaná penězi a zbraněmi ze zahraničí a především bez zkušenosti s konsensuální vládou a ze všeho nejvíce politickou kulturou založenou na vnitropolitické důvěře. I se špatnými kartami se ale dá hrát uspokojivá hra.