Není u nás zvykem připomínat si státní svátek s obzvláštním dojetím. Historická výročí prostě neumíme. A stát, který 28. října kdysi vznikl, už vlastně ani neexistuje. Jenže ono to výročí vlastně je celkem aktuální. Podívejme se na smysl tohoto svátku prizmatem dvou současných debat o té o Ukrajině, a to o otázkách české národní suverenity. Pokus Ruska obsadit Ukrajinu je součástí velkého problému, který historicky řešíme i my, totiž jakým způsobem zabezpečit národ menšího nebo i středního rozsahu proti vnějším tlakům. Zejména v regionu střední Evropy sevřené mezi Německem a Ruskem, vzdorovat, podrobit se nebo vstoupit do spojenectví s jinými státy i za cenu omezení vlastní suverenity. Palacký už v roce 1848 varoval před rozdrobením rakouského mocnářství, protože tyto menší středoevropské národy podle něj neměli šanci ubránit se jak Německu, tak i Rusku. My jsme se v roce 918, 60 let po Palackého varování, rozhodli jít vlastní cestou. Debata o tom, zda to bylo správné, vlastně není uzavřená. Jisté je, že během jediné generace jsme podlehli oběma Němcům i Rusům a cenou za dočasné nabytí plné suverenity byla její opakovaná ztráta. Pod otázkou je, zda měli Češi na konci první světové války nějaké smysluplné alternativy. Ukrajinci jsou národ početnější a zdá se, že i odhodlanější, ale v řadě ohledů jejich situace komplikovanější, včetně období posledních 30 let. Dohoda s Ruskem byla nemožná, protože Rusko nechtělo alianci, ale podrobení. Jiná alternativní spojenectví k dispozici nebyla. Naše situace je v roce 2002 se vdala, komfortnější. I když jsme Palackého výstrahy nedbali než Německo, nepůsobí tak hrozivě a mezi námi a Ruskem leží mimo jiné právě Ukrajina. Jenže poučení z posledního století zní situace se může změnit nepříjemně rychle a společnosti jejich vlády by s tím měli počítat. Zvlášť pokud naše země neleží někde u Portugalska, ale ve středu světadílu. ČR měla v poslední době historické štěstí. Současně se rozhodla zapojit se do nadnárodních aliancích, jako je NATO a EU, což v konečném efektu znamená určité omezení vlastního rozhodování. Vy nahrazené ovšem širšími možnostmi v jiných ohledech. Vlastně se tím tak trochu vracíme před rok 1918, tedy vzdáváme si části vlastní autonomie ve prospěch spolehlivější uchování její podstaty. Debata o tom, jestli se to vyplácí, je zcela legitimní. Tím se dostáváme k druhé aktuální otázce. V poslední době u nás značně vzrostla poptávka po národní suverenitě, nezávislosti, potravinové soběstačnosti. Uzavření české energetické soustavy. A ano, vyjednávání s Ruskem o dodávkách plynu opět ve jménu svrchovanosti. Toto volání ve mně budí rozpaky, protože buď zaznívají od lidí, kteří toho o mezinárodní politice ani v dějinách moc nevědí, anebo se zřejmě rozhodli, že o nich nic vědět nechtějí. Současně je zřejmé, že reagují na zcela evidentní touhu svou nebo nemalé části společnosti po vlastním malém světě, teplu a jistotě. Připusťme, že z hlediska některých lidí nebo skupin se v poslední bouřlivém století skutečně vyplatilo starat se obrazně řečeno jen o svou zahrádku a případně se přizpůsobit. Byla to strategie přežití, která mnohým skutečně vycházela po roce 38, 48 i 68 a třeba byla v některých případech i morálně obhajitelné, v pořádku. Jenže vyznavači této cesty by neměli mávat českou vlajkou, dojímat se odkazem 28. října a především přestat mluvit o suverenitě a nezávislosti, protože o vlastenectví a svobodě tento politický recept určitě není.