Není to tak dávno, kdy o sobě poslanci KDU, kteří se hlásí ke konzervativismu, nechali slyšet během parlamentní diskuse o manželství pro všechny. V médiích se blýskla především poslanec Šimon Heller z dnes již legendárním tvrzením, že hovězí je hovězí a kuřecí kuřecí, z čehož prý vyplývá, že manželství je svazek muže a ženy. Nyní čtveřice lidoveckých poslanců překvapila i své koaliční partnery, když bez jakékoli dohody předložila návrh, který má z tuzemských zákonů vyškrtnout náhradní mateřství. A vláda se přitom zavázala, že náhradní mateřství bude regulovat, nikoli zakazovat. A nová pravidla mají být výsledkem koaliční dohody. Dokonce se na začátku září sešla speciální sestavená pracovní skupina, již mají lidovci svého zástupce. Jako obvykle se naši konzervativci vymezují především negativně, stejně jako odmítají náhradní mateřství. Nechtějí istanbulskou smlouvu, sňatky homosexuálů, potraty a drogy. Z toho mála, co chtějí, můžeme jmenovat sociální dávky, jako je porodné a příspěvky na vychované děti. Tím se shodují s SPD. Také chtějí, aby Marek Benda byl soudcem Ústavního soudu. Marek Benda představuje podobné konzervativní křídlo v ODS, ovšem asi nejskalnějším konzervativcem této strany je končící europoslanec Jan Zahradil. Jak silný je konzervativismus v ODS předvedli i názorový přemet Alexandra Vondry, který se z disidenta, bojovníka za svobodu a spolupracovníka Václava Havla vypracoval na zastánce tradičních hodnot a brojil proti homosexuálům, cyklistům, která by z titulu nekuřákům i vegetariánům. Tak jako v jiných zemích i naši konzervativci bojují převážně kulturní války. Je to náhražka za absenci reálného programu. Kulturní války jsou ale pro konzervativce především bojem o uznání, což jen potvrzuje známou Havlovu teorii o hybné síle dějin. Zřejmá je inspirace Trumpem. Sebevědomí nalévá režim konzervativcům i vzestup AfD v Německu a Svobodné strany Rakouska. Nemluvě už o situaci na Slovensku nebo Polsku. Sílící aktivity lidoveckých poslanců souvisejí i se stále konzervativnějším vedením katolické církve, lépe řečeno některých konzervativních biskupů v čele s emeritním pražským arcibiskupem Dukou. Konzervativci se rádi ohánějí tradicemi. Ovšem to, co nazývají tradicemi, nejsou autentické tradice našich předků, kterých ostatně moc nemáme. Jsou to tradice nově konstruované v současné době. Jádrem konzervativní ideologie je stále představa, že je možné se vrátit někam zpět do idylické doby dávných časů, kde vše bylo jasné, lidé byli normální a kdy panoval řád a pořádek. Naším problémem je ovšem jiná, bohužel skutečná tradice českého konzervativismu, na kterou ale nemůžeme být zrovna hrdí. Jde o tendence, které se projevily během druhé republiky, kdy nemálo Čechů zapomnělo na naše údajné demokratické tradice, odmítlo svobodu a demokracii a rychle si osvojil o fašistické antisemitské názory. Na tuto neslavnou etapu naší historie bychom neměli zapomínat nesnášenlivost našich konzervativců vůči všem, kteří jsou jiní. Oslabování národa jako nejvyšší hodnoty i nenápadné hnědnutí této části politického spektra by mohlo liberální demokracii postupně podkopat, stejně jako se to stalo v Polsku a jak se to děje v současnosti i na Slovensku.