Průběh letošních oslav 17. listopadu opět ukázal, že tento den je nejspontánněji slaveným svátkem v ČR. Ostatní státní svátky jsou pro většinu populace víceméně jen dnem volna. Ačkoliv média často státotvorně připomínají, co to vlastně oslavujeme. To platí v plné míře o hlavním svátku, tedy o 20. říjnu. 17. listopad ale nezanedbatelný počet občanů zcela spontánně slaví jako pád komunismu, vítězství demokracie a návrat svobody. O popularitě svátku svědčí každoroční masivní účast politiků, kteří se promenují na Národní třídě v oslavám patří i kritické debaty o tom, kam jsme za 34 let budování demokratického státu došly a kde jsme naopak selhali. A samozřejmě i různé demonstrace i mladí lidé bojující za ochranu klimatu ukazují, že 17. listopad není jen povinnou kýčovitou oslavou minulosti. Tento svátek prostě vzbuzuje emoce, které se rozhodně nedají srovnat s oficiálním formálnosti oslav 28. října. Je to celkem logické. Od 20. října oslavujeme vznik státu, který už dlouho neexistuje, protože jeho existence trvala jen 20 let. Po roce 45 byl sice obnoven, ale již poněkud zmenšené verzi. Socialistické Československo pak sice existovalo více než 40 let, je ale otázkou, co mělo s první republikou společného. A po pádu komunismu jsme tento stát udržel jen pár let. Jsme tedy asi jediný národ na světě, který tvrdohlavě oslavuje již dávno neexistující stát. Svědčí to mimo jiné o tom, že jsme tzv. první republiku chápali především jako český stát a na ostatní národy, které spolu s námi Československo tvořili, jsme nebrali příliš ohled. To také vedlo ke smutnému konci první republiky. Je tedy namístě otázka, zda nenastal správný čas vyměnit 20. říjen jako hlavní státní svátek za 17. listopad i se všemi oficiálními ceremoniály včetně udělení vyznamenání a slavnostní recepcí na Pražském hradě. Znamenalo by to si samozřejmě přiznat, že koncept mnohonárodnostního státu, v němž měl hrát dominantní roli neexistující československý národ a o jehož opodstatněnosti přesvědčili Masaryk a Beneš vítězné mocnosti první světové války. Selhal. Selhal mimo jiné proto, že byl založen na českém národovectví, nikoli na občanských principech. Po pádu rakousko-uherské monarchie národnímu pojetí státu samozřejmě přál duch doby. Svoboda národu byla chápána jako základ svobody jednotlivce a demokracie vůbec není. Ovšem žijeme v úplně jiném světě. Jak již bylo mnohokrát řečeno, symboly bývají pro společné chápání jakékoli pospolitosti důležité. Pokud bychom jako hlavní svátek přestali slavit 20. říjen, mohli bychom se aspoň částečně zbavit národoveckého mýtus 19. století o výjimečném poslání českého národa a vyzvednout na první místo občanské hodnoty demokratické společnosti, za které jsme v listopadu 89 demonstrovali a stávkovali. Tím bychom postavili český stát na realističtějších základech, než o jakých sníme v mlhavém vzpomínce na 28. říjen. Mohlo by jít zároveň o první krok na cestě k tomu, zbavit výklad naší minulosti obrozeneckých mýtů a pokusit se vymyslet český národ jinak, než ho, jak ho vymysleli národní buditelé jako František Palacký, v čemž pokračoval i zakladatelé Československa v čele s Tomášem Galáskem Masarykem. A jak tato romantická představa přežívá v našem kolektivním povědomí dodnes?