Od 90. let, kdy vešel v obecnou známost, vyvolává příběh bratří Mašínů vyhraněné a naprosto protichůdné emoce. Spousta lidí cítí potřebu se k jejich cestě z komunistického Československa na západ vyjádřit. Mnoho nich napsána kniha není. Zájem o mašiny ještě více oživil právě promítaný film. Od počátku v této debatě existují jen dva zcela protichůdné názory, což potvrdili i ohlasy po promítání filmu. Pro jedny jsou masivní hrdinové, co se jako jedni z mála dokázali postavit se zbraní v ruce komunistickému režimu a probít se s pár pistolemi a několika náboji přes obrovskou vojenskou a policejní přesilu do západního Berlína, pro druhé naopak vrazi, kteří bez jakéhokoliv soucitu zabíjeli nevinné oběti. Stojí proto za to si položit otázku, proč 30 let cítíme potřebu se k jejich příběhu stále vyjadřovat a proč je příběh vyvolává tak nesmiřitelné emoce? Protichůdné názory na bratry Mašíny jsou do značné míry způsobeny tím, že v jejich příběhu se střetávají dva různé výklady českých dějin. Lépe řečeno dvě protichůdné tendence, jak zobrazovat českou národní identitu. Jiní historici, politici, komentátoři a s ním i část veřejnosti se snaží vykládat českou historii jako neustálý boj za pravdu, svobodu a spravedlnost. Tato idea navazuje na husitskou tradici, tedy představu husitství jako vrcholu českých dějin, jak ho popsal otec národa František Palacký, a dál kreativní rozvíjeli zejména Tomáš Garrigue Masaryk, Alois Jirásek, ale i Zdeněk Nejedlý. Tato představa Čechů jako bojovníků za pravdu a svobodu nabrala po pádu komunismu na síle a v dílech mnoha historiků, v publicistických pořadech, v různých pořadech, historii i v uměleckých dílech můžeme pozorovat potřebu najít mezi Čechy hrdiny, kteří neohroženě bojovali proti nacistickému i komunistickému režimu. Je pochopitelné, že Mašíni tuto poptávku splňují. To nejde ale dohromady s druhou verzí českých dějin, která líčí Čechy jako mírumilovný a tolerantní národ s beránčí povahou, kterému je každé násilí cizí. Tato představa národa oddaného myšlenkám humanismu, který touží po klidném soužití s ostatními, navazuje na svatováclavskou tradici, která je vedle husitské tradice druhým zdrojem národní identity. Podle této verze byli Češi vždy nevinnou obětí silnějších a agresivnějších sousedů. Nejčastěji to byli Němci nebo cizích mocností, jako byli Sověti. S touto verzí souvisí i příběh o zradě západu, jak se traduje v souvislosti s mnichovskou kapitulací. Vlastní minulosti vždy vykládáme tak, aby naše současné snažení dostalo nějaký smysl. Představa Čechů jako hrdinný bojovníků za svobodu a představa těch samých Čechů jako nevinných obětí s holubičí povahou se ale v případu bratří Mašínů střetává zcela nemilosrdně. Nelze se tedy divit, že se v pohledu na bratry Mašíny nemůžeme shodnout. Problémem ale nejsou činy bratří Mašínů, ale neujasněná představa o našich dějinách, a tím pádem i o nás samých. Výklad vlastní minulosti je stále více určován mýty o naší výjimečné roli, hrdinství nebo mírumilovnosti než historickými fakty. Z toho plyne potřeba odmítat přepisovat a vytěsňovat všechny události, které do tohoto výkladu nezapadají. Upřímná a otevřená debata o naší minulosti nás teprve ještě čeká.