Naše debata o tom, koho máme nabídnout šéfce Evropské komise jako budoucího eurokomisaře, je v prvé řadě poznamenán a starým dobrým obojakým postojem k EU. Když jde o výhody, tak požadujeme co nejvíce. Zato při řešení společných problémů se řídíme oblíbeným heslem. Já neříkám ani tak ani tak, ale na má slova vždycky dojde. Některé smělé úvahy našich politiků a komentátorů o portfoliu, které by měl dostat český eurokomisař, jsou samozřejmě zcela mimo realitu, zejména z toho důvodu, že nejsme členy Eurozóny, tudíž nemůžeme požadovat nějaké významnější ekonomické portfolio. Je to daň za naši korunu, které se tak urputně nechceme vzdát. Samotný personální výběr eurokomisaře se provádí v duchu tradičního stranického modelu, který spočívá v tom, že strany si po volbách rozparcelují dobyté území. Každá strana dostane podle síly svých mandátů nějaká ministerstva, úřady a instituce a tam si víceméně může dělat, co chce. Existují samozřejmě různé dohody o tom, kolik náměstků mohou mít na dotyčném resortu i ostatní strany, aby si všichni přišli na své. Tento mechanismus určil, že eurokomisaře by mělo obsadit hnutí STAN. Tato politická formace je ale značně personálně zdecimovaná kauzou dozimetr a její vyprázdněnost se projevuje při každé potřebě přeobsadit nějakou pozici. Naštěstí v poslední době přibylo ke jménům navrhovaným hnutí STAN jméno dlouholeté diplomatky Edity Hrdé. Ukazuje se, že oblíbený stranický systém rozdělování Lena atrofoval do podoby, která brání efektivnímu fungování státu. Pro každou stranu je totiž nejdůležitější umístit na pozice ve státní správě co nejvíce zasloužilých straníků. Je to model. Je také důvodem, proč se české strany brání přijímání nových členů, protože stávající straníci by se tím vytvářeli nežádoucí konkurenci. Až po rozparcelování státu myslí politici na to, jak v dané situaci naplnit sliby, které dala strana voličům. Na dopady takové politiky doplácejí především menší strany, které odměnou za získané posty musí většinou naplňovat politiku silnějšího partnera. To je v současné době příčina potíží TOP 09 a KDU, které sice získaly různá ministerstva, ale museli zcela rezignovat na vlastní směřování a naplňují volební sliby ODS. KDU tímto způsobem přišla téměř o svoji tradiční voličskou základnu. TOP 09 byla sice stranou postavenou na několika málo osobnostech a její politický program se omezoval na tzv. rozpočtovou odpovědnost. Ale i ona ztrácí voliče. Totéž ovšem platí i o Pirátech, kteří poslušným prosazováním konzervativní politiky ODS ztrácejí své příznivce. Protestní straně by slušel odchod do opozice, ale vedení Pirátů, které se usadilo v nejrůznějších úřadech, se tomu samozřejmě brání. Politické strany i se svými stranickými žebříčky jsou samozřejmě pro systém liberální demokracie klíčové, ale pokud se stane jejich hlavním cílem materiální zajištění vrchního patra stranické nomenklatury a nikoli zájmy jejich voličů. Nastane dříve či později situace, kdy voliči tyto strany začnou opouštět. Bohužel spolu s tím většinou zanevřou i na samotný systém liberální demokracie.