Když premiér obhajoval odvolání Ivana Bartoše z postu ministra pro místní rozvoj, zdůvodňoval to mimo jiné tím, že si Ivan Bartoš ani neuvědomuje špatný stav digitalizace stavebního řízení. Problémy se dají řešit, když si uvědomujete i hloubku, řekl premiér. Podíváme-li se ale na reakci samotného pana premiéra na výsledek krajských a senátních voleb můžeme mít oprávněné obavy, zda si i on sám uvědomuje hloubku svých problémů. Petr Fiala označil volby za úspěšné a prohlásil se za vítěze. V případě senátních voleb si vypomohl krkolomnou konstrukci opírající se o to, že se volila jen třetina senátorů, takže většina v Senátu zůstala koaličním stranám. Ještě více znepokojující je ale skutečnost, že pan premiér označil za poražené a zároveň za své největší nepřátele tzv. levicové populisty. Je otázka, koho tím myslel. Levicový populismus u nás reprezentuje Kateřina Konečná a uskupení stačilo. Jejich vliv je ale dost malý. Silnější levicoví populisté, jako jsou třeba španělská strana Podemos nebo řecká Syriza, u nás neexistují. Petr Fiala měl zřejmě na mysli Andreje Babiše. Přestože Babiš levicovým populistou nikdy nebyl, jeho ano začalo jako protestní hnutí, ale v současné době se připojil ke krajní pravici a stal se z něho ryzí nacionální populista, který se spojil s autoritářským vůdcem Orbánem a rakouskými neofašisty, se v PS, jestliže pokládá pan premiér Babiš za populistu a svého nepřítele, mohli bychom se poněkud sarkasticky ptát, proč mu v roce 2021 pomohl prosadit ryze populistický krok, jakým bylo zrušení superhrubé mzdy, čímž se připravil minimálně o 100 miliard ročně, kterému teď úkolem scházejí.

Fialovi výroky spíše svědčí o tom, že vůbec netuší, že prohrává, proč prohrává a kdo jsou jeho skuteční nepřátelé. Politologové upozorňují, že i v západních demokraciích se krajní pravice stává součástí mainstreamu. Fialova potřeba udělat z krajně pravicového populisty populistů levicového zřejmě spočívá ve snaze se od Babiše rétoricky odlišit, protože o řadě témat, které krajní pravice prosazuje, hovoří i ODS, byť poněkud soft verzi. Možná chce Petr Fiala podobně jako rakouští lidovci bojovat s pravicovými autoritáři o stejné voliče, čemuž by akce proti pirátům napovídá. Je ale otázkou, zda tato cesta vede k úspěchu, protože voliči, jak ukazuje právě rakouská zkušenost, jdou raději ke kováři než ke kováříčkovi. Nejspolehlivější strategii, jak porazit nacionální populisty, by samozřejmě bylo zlepšit ekonomickou a životní situaci těch skupin obyvatelstva v těch regionech, kde nejvíc slyší na vábení krajní pravice. Ale to se vládě, i kdyby se k tomu odhodlala do voleb nemůže podařit. Další možností je pokusit se sjednotit všechny demokratické a ty autoritářské voliče. Na to by ale Petr Fiala musela změnit svoji politiku a rétoriku. Způsob, jakým se zbavil Pirátů, není tou cestou. Ovšem ODS spíše než o tom, jak pravicovému populismu čelit, přemýšlí, jak by se mohla po volbách s Babišem spojit. Co by pak následovalo, můžeme vidět za humny. Demokracie u nás možná stojí na trochu pevnějších základech než v Maďarsku nebo na Slovensku, ale rozhodně není samozřejmostí. Současná bezradnost Fialovy vlády tváří tvář nacionální pravici i tak může vystavit dost zásadní zkoušce.