Mnohokrát jsem si v duchu představoval alternativní realitu, ve které jsem nastoupil s jednosměrnou letenkou do letadla, opustil Rusko. Naslouchal se však svým vnitřním pocitům a uvědomil si, že bych se v zahraničí prostě morálně zhroutil. Každý den bych hledal výmluvu, byl bych podrážděný a naštvaný na vlastní zbabělost. Nakonec mi bylo jasné, že tato alternativní realita neexistuje. Prostě jsem nemohl emigrovat. Tak odpověděl ruský opoziční politik Ilja Jašin na otázku serveru medúza, zda nelituje, že ne, prchl z Ruska. Bývalý moskevský městský zastupitel po pěti měsících strávených ve vazbě nyní stanul před soudem a hrozí mu 10 let vězení za šíření informací o vraždění civilistů putinovským i válečnými hordami v Buči. Z deprimující jistotou při tomu můžeme předvídat, že pan Jašek nerozšíří řady Putinových politických vězňů odsouzených podle narychlo uzákoněných norem, podle nich i za pouhé nazývání války válkou nebo za diskreditaci ruské armády. Představit si lze pod tímto výrazivem cokoliv. Hrozí až 15 let v kriminálu a pracovních táborech. Nelze se divit, že tváří tvář takovým hrozbám prakticky vymizely občanské protesty, které se v prvních týdnech po ruském vpádu na Ukrajinu odehrály v ulicích Moskvy a desítkách dalších měst. Tím spíš ale bychom si měli cenit srdnatosti Ilji Jašina a lehce je Gorinova Vladimíra Kara-Murza Saši skočil, Inkové a dalších většinou regionálních politiků a aktivistů, kteří veřejným vystupováním proti válce nabourali Putinova propagandistické snování všelidového souhlasu s invazí na Ukrajinu a skončily buch. Ví, na jak dlouho v soukolí vězeňské mašinérie, která v podmínkách diktatury má jediný cíl odbojné lidi zlomit a zničit v nich všelidské. Odkud čerpají tito muži a ženy sílu? Raději se pro zachování sebeúcty vyrovnávat s těžkou zkouškou izolace a stresujících vězeňských podmínek, než jak říká Ilja Jašin, litovat se a ospravedlňovat se v emigraci. Vodítkem nám může být i více než 50 let stará závěrečná řeč, kterou před soudem pronesl a disidentka Larisa bok odrazová, jedna z osmi statečných, kteří v srpnu 1968 veřejně protestovali proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, mimo jiné soudcům řekla stála jsem před volbou, zda protestovat, nebo mlčet. Mlčet pro mne znamenalo připojit se k souhlasu většiny s činy, které neschvaluji. Mlčet pro mě znamenalo zalhat. Nestačilo mně vědět, že jsem se nevyslovila pro, nýbrž pro mě bylo důležité, aby zazněl můj hlas proti. Kdybych to neudělal a cítila bych se za činy vlády zodpovědná. Stejně jako na všech dospělých občanech naší země leží odpovědnost za všechny činy naší vlády. Dnešní Putinovi političtí vězni jsou nejpřímějším i pokračovateli mravního odkazu osmi statečných a nikdo nevíme, jak skončí v zemi, kde hodnota lidského života okorává v atmosféře válečného běsnění, které rozpoutal diktátor ženoucí svůj národ do katastrofy. Tím spíš by ale demokratický západ neměl polevovat v podpoře a tlaku na propuštění těchto skutečných hrdinů, kteří si odvahou ne opouštět svou zemi a čelit zlu v beznadějné situaci nezadají s nezlomným i Ukrajinci.