Senátor Zdeněk Hraba, zvolený do horní komory za ODS oznámil, že sepisuje zákon. Jenže zakáže bezdomovectví v ČR. A pochopitelně vzbudil rozruch. Vždyť návrh na kriminalizaci těch, kteří se z různých příčin ocitají na ulici, by mu mohl závidět leckterý lídr tuzemské i zahraniční krajní pravice. Stojí za to ocitovat hrabu v čtyřbodový scénář, který naservíroval veřejnosti jako předkrm chystaného zákona. Bod první zákaz žití na ulici. Bod druhý donucení opuštění veřejného prostoru za současné nabídky sociální pomoci. Bod třetí nerespektování zákona bude znamenat okamžitý trest, v ideálním případě veřejné práce. A nepomůže-li to, bude muset následovat nutné odnětí svobody. A konečně čtvrtý bod nutné posílení jak finanční, tak personální pomoci. S výjimkou bodu posledního jako bychom četli úderný návod na vymýcení živlů, kteří si řečeno slovy pana hraběte vybrali bezdomovectví jako svůj životní styl. Přitom jestli vůbec lze někoho takového nalézt mezi lidmi bez domova, tak jde o vskutku unikátní úkaz. Ve značné části případů je ztráta bydlení vyústěním ryze osobních příběhů plných tragédií a zmaru, v nichž nelze zjistit, kdo si za to může a kdo ne. Na ulici končí fyzicky či psychicky postižení lidé včetně alkoholiků, toxikomanů, ale také nezaměstnaní či nezaměstnatelní nebo v důsledku rozvodu, zadlužení, exekucí i dalších životních pohrom a karambolů, kterým těžko můžeme porozumět, natož je soudit. Samozřejmě bezdomovectví přináší bezpečnostní problémy. V této skupině lidí propadlých na společenské dno je kriminalita vyšší než běžné populaci, ale vždy musí být postihováni a zavíráni za konkrétní kriminální činy, nikoli však za to, že žijí na ulici, ani za to, že odmítnou ulici opustit a přijmout nabídku sociální pomoci, jak navrhuje senátor Hraba. Problém totiž netkví v tom, že by bezdomovci hromadně odmítali útočiště v azylových domech, ale v nedostatečné kapacitě azylových domů, v nichž je podle Daniela Hůleho z Člověka v tísni zhruba 7000 lůžek. Zatímco v Česku je bez domova 18000 lidí. Navíc doba, po kterou mohou v azylovém domě být, je většinou jeden rok. Stát totiž selhává i v tom následném kroku, ve výstavbě skutečně cenově dostupných sociálních bytů, do nichž by mohli lidé z bezdomovectví odcházet. Pokud se už postaví nové sociální bydlení v městech a obcích, pak především pro místní, ať už pro živořící rodiny s dětmi, seniory v nouzi nebo invalidy. Bezprizorní bezdomovci a bez domov kině zůstávají těmi posledními v řadě dál tedy věříme v problémech, kdy stát není schopen vytvářet v zemi takové podmínky, aby co nejméně lidí skončilo na ulici a když už, aby se co nejrychleji vrátili k důstojnému životu. Jestliže ale v přetrvávajícím selhávání státu navrhuje senátor Hraba uchýlit se k represím, pak jde o nehorázný výron populismu. O to nehoráznější, že přichází od zákonodárce blízkého vládě. Té vládě, která slíbila v programovém prohlášení, že se zaměří na problém nad užívání trestní represe.