Česká ekonomika nefunguje. Když si člověk přečte novou prognózu ministerstva financí či analýzu konkurenceschopnosti české ekonomiky, kterou zpracovala Hospodářská komora, musí nutně propadnou těžké depresi. Co nás tedy podle těchto institucí čeká? Ekonomika v recesi za celý rok 2023 má klesnout. Navíc prý vyčerpala všechny dosavadní faktory růstu, ztratila své konkurenční výhody a dostala se do tzv. pasti středních příjmů. Důsledky dopadnou negativně na všechny. Očekávat se prý dá dlouhodobá stagnace, zpomalení růstu mezd a životní úrovně obyvatelstva. Přibližování k životní úrovni průměru zemí EU skončilo krizí roku 2009 v krátkém horizontu. Resort financí pak očekává návrat k růstu ekonomiky, pokles inflace a stabilizaci veřejných financí. Dlouhodobě se však ekonomika bude muset podle Hospodářské komory přesunout k produkci s vyšší přidanou hodnotou, která zachová konkurence schopnost i při relativně dražší pracovní síle. Realita ale nabízí daleko plastičtější obrázek než jen zmar a pouště země zmítající se v permanentních politických půtkách. Pokud se zaměříme na veřejný sektor, hlavním problémem je malý důraz na zvyšování plošné kvality služeb. Segregace ve školství je stále přítomna, rozdíly mezi regiony jsou obrovské a stále platí, že ač placené z veřejných peněz, je přísně elitářské. Navíc tento stav viditelně vyhovuje všem, kdo by jej mohl změnit. Zdravotnictví se stále více přiklání k placeným službám. Přesto, že politici neustále přesvědčují veřejnost, že je vše dostupné v plné šíři a naprosto zdarma. Kdo vyzkoušel, ví, že i tady jsou obrovské regionální rozdíly a že placená péče není sice vždy a za všech okolností zárukou kvality, nicméně v mnoha případech zajistí alespoň rychlejší rekonvalescenci. A nemluvíme o odlehčené sádře, na jejímž placení skončilo nemálo politiků. Tikající bombou je pak sektor sociálních služeb. Populace stárne, dožívá se vyššího věku a s ním i řady civilizačních chorob. Představa, že tato situace zvládnutelná nejen bez reformy financování důchodů, ale také sociální péče, já nesmysl. Bohužel ani tady není vůle ke změně. Samostatnou kapitolou je pak infrastruktura, na jejíž výstavbu zjevně došly peníze. Záchrana prostřednictvím projektu PPP, tedy spolupráce soukromého a státního sektoru, paradoxně nemusí situaci zlepšit. Příprava projektu trvá léta, zahájení staveb se tak bude i nadále odsouvat. O to smutnější je sledování veřejného sektoru. O to větší šance má ten soukromý, nikoli však v dlouhodobě adorovaných oblastech. Hospodářská komora má pravdu, že se pozitivní vliv zahraničních investic z přelomu tisíciletí vyčerpal a že nyní spíš řada firem z tohoto segmentu stahuje tuzemské hospodářství k podprůměru jak ve výkonnosti, tak i v příjmech. Vedle toho ale v Česku vyrůstá řada malých i mladých technologických firem, které nejsou možná tak vidět, ale dokáží uspět v mezinárodní konkurenci a zahraniční finanční investoři se o ně přetahují. Ano, nikdy nebudou zaměstnávat většinu populace jako montovny, ale umí posunout ekonomiku do nové doby lépe než všechny strategie ministerstva průmyslu či koncepty průmyslu. 5 0 prognóze toho, co nás čeká a možná mi nejsou špatné. I proto by se politici měli soustředit na několik důležitých oblastí a nekoncentrovat svojí pozornost a úsilí na marginálie typu tichého vína.