Stavební úřad Prahy osm náhle zakázal činnost kulturnímu centru Kasárna Karlín. Obyvatelé Dolní Lutyně odmítli v referendu stavbu továrny na výrobu baterií do elektrických aut. Dvě zdánlivě nesouvisející zprávy posledních dnů mají společného jmenovatele rozhořčené sousedy a veřejnost, která nechápe, jak a proč se místní v zpěčuji bohulibým záměrům, které zlepšují život návštěvníkům i podporují ekonomiku ČR? Tyto dva příklady jsou exaktní ukázkou, proč se v Česku extrémně obtížně staví a prosazuje cokoliv nového. Proč s nadsázkou razítka pro stavbu psí boudy trvá déle než kdysi faraonů postavit pyramidy a jsou přesným vyjádřením tzv. nimby, tedy anglické zkratky. No teď mají bek Jan Hartl, kterou lze velmi volně přeložit jako dělejte si, co chcete, ale někde jinde, než jsem já. Zatímco široká veřejnost pláče nad tím, že se zruší kultovní místo a politici hrozí tím, že Česko přijde o možnost zaměstnat další 1000 lidí. Místní hovoří o ignoraci rezidentů na úkor cizích zájmů konsensu zdánlivě neexistuje řešeními prosazení mínění jedné strany sporu bez ohledu na cokoliv, tedy i potvrzení oné zdánlivá bezohlednosti vyšších zájmů nad místním blahobytem. Překvapivě řešení by se dalo najít i jiné, než to, že se nakonec bude stavět, hrát nebo cokoli dělat někde jinde. Nejlépe v jiné zemi, kde s podobnými problémy umí nakládat podstatně lépe. Stačí se podívat na to, co reálně vadí místním. Tedy zhoršení kvality života kvůli dočasnému nepořádku při výstavbě a dlouhodobé problémy, které vyplývají ze zvýšeného pohybu lidí, tedy z příchodu velkého počtu nových návštěvníků. Do této oblasti lze zařadit větší nápor na dopravu a obecně veškerou infrastrukturu, případně vyšší kriminalitu, což jsou jasně pojmenované věci, se kterými se dá pracovat. Pokud by skutečně měl někdo zájem na dosažení dohody, kde obě strany budou mít pocit alespoň částečné spokojenosti. Kouzelný prostředek, který může zmírnit nevoli, se jmenuje peníze. Pokud budou mít místní pocit, že dostanou něco navíc, že za každé jedno znevýhodnění dostanou jinou výhodu, změní svůj přístup. A platí to možná překvapivě i pro úřady, které přestanou být bombardováni stížnostmi. Přičemž tady by dost pomohlo, kdyby se k místním záležitostem mohli vyhradit jen místní a ne spolky z druhého konce republiky. Určitě platí, že je nutné zlepšit stavební řízení, změnit celý rigidní systém územního plánování a přesvědčit úřady a úředníky, že jejich primárním cílem by měl být dobrý výsledek a dohoda všech zúčastněných a také částečné omezení pravomocí municipalit. Současně ale není od věci popřemýšlet nad tím, zda by obce a města neměli dostávat víc peněz z daní z aktivit, které jejich obyvatelé zasáhnou. Smíří se s čímkoli je podstatně jednodušší, když změna k horšímu v jedné oblasti přinese výrazné zlepšení kvality života v mnoha jiných směrech. Česko svojí nechutí a neschopností schválit cokoliv nového sklouzává do přetvoření do skanzenu. Všichni se rádi přečteme o idylických dobách, kdy žily tři generace pohromadě a do práce se chodilo na pole, před chalupu a do školy bosky po strništi do další vesnice. V praxi ale chci bydlet sami, mít všechno na dosah zmáčknutím tlačítka, jezdit pohodlnou dopravou, lékaře mít na dosah a nakupovat, jíst a bavit se v blízkém okolí. A to se bez změny přístupu neobejde.