Lidé, kteří pečují o své blízké, i ti, kteří sami potřebují pomoc. Ti všichni si v posledních několika letech musí připadat jako v nějaké časové smyčce. Dostanou slib, že se navýší příspěvek na péči, k ničemu nedojde. Mezitím sledují vysokou inflaci i navýšení regulovaných cen za sociální péče a pak zas čekají, že jim politici valorizují příspěvek a zase nic. Stačí se podívat na turbulentní vývoj jen za poslední dva měsíce. V prosinci ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka navrhl dvě varianty valorizace příspěvku. V lednu sněmovna odmítla projednávání novely, která měla příspěvek navýšit, ale byla z dílny opozičního. Ano, teď to vypadá, že je na stole už opravdu definitivní návrh, jak se příspěvek změní a od kdy je opět z dílny ministerstva práce a sociálních věcí. Ministr Marian Jurečka chce odměnit domácí pečující, kteří se starají o své těžce postižené blízké, a to od poloviny letošního roku. Navýšení příspěvku je podstatné a vyžádá si z rozpočtu přes sedm miliard korun, což by ale neměl být problém, protože s navýšením příspěvku souhlasí celá koalice včetně ministerstva financí. To ale dlouhodobě varovalo resort sociální a že jakékoliv změny musí být rozpočtově neutrální. Ve schváleném rozpočtu se totiž valorizaci příspěvku na péči nepočítá. Nejde ale o jediný problém, byť je dost podstatný. Otázku, je i ponechání nejnižší podpory ve výši 880 korun. Připomeňme, že jí ze 2000 snížil exministr Jaromír Drábek už v roce 2011. A jestliže tehdy mohla ještě tato částka zaplatit třeba obědy, teď je to tak na pět a půl hodiny placené péče za regulovanou cenu tedy v podstatě jde o lehkou pomoc pro skoro zdravého člověka. Ti se ale v první skupině reálně nevyskytují. V praxi se takto v uvozovkách zdraví může stát dokonce i člověk s pokročilou demencí, který potřebuje čtyřiadvacetihodinovou pomoc, který ale nemá zjevné fyzické poškození. Lidé, kteří se starají o blízké s Alzheimerovou chorobou, by o posudcích lékařů, kteří pacienta nikdy neviděli, ale jsou schopni celou rodinu posudkem zničit, mohli psát dizertační práce. Na situaci pečujících to ale nemění zhola nic. Bohužel to, že někdo v první nejlehčí skupině ještě neznamená, že skutečně soběstačný. Navýšení všech ostatních tříd příspěvků také neznamená, že peníze dostanou všichni, kteří je potřebují. Administrativa kolem žádostí o příspěvky zůstává obrovská. V lednu sice došlo k reorganizaci správ sociálního zabezpečení, která má zkrátit vyřízení žádosti o příspěvek z původních 140 dnů na polovinu. V praxi ovšem řada lidí čekala na příspěvek klidně i rok a někteří se ani nedočkali. A pak je tu další věc. Jestliže už teď řada lidí pobírá nejnižší možný příspěvek na péči jen proto, že posudkoví lékaři šetří a automaticky řadí všechny žadatele mezi podvodníky. Jak to bude vypadat v dalších letech? S ohledem na vývoj demografie platí, že se v dalších 10 až 20 letech počet příjemců příspěvku minimálně zdvojnásobí. Vláda loni snížila mimořádnou valorizaci důchodů právě proto, že na ní neměla peníze. Otázka proto zní, zda se to samé nemůže stát i s příspěvkem na péči. Ostatně i v onom roce 2011 došlo ke snížení příspěvku v prvním stupni právě kvůli škrtům v rozpočtu a vláda tehdy jedním škrtem ušetřila jeden a půl miliardy korun. Příspěvek na péči, jedna z mála pomocí státu rodinám, kteří pečují o své blízké. Rodinám, kteří se potýkají se zoufalým nedostatkem pomocných služeb, nemožností si přivydělat, s totálním vyčerpáním a nakonec často i vyhořením. Valorizace příspěvku je stále levnější než navýšení výdajů na ústavní péči. Jen jde o peníze, které jsou až moc vidět a politikům příliš bodů nevynesou.