Když se před 30 lety dělilo Československo, málokdo si dokázal představit, jak bude samostatnost obou států v praxi vypadat. Dnešní generaci třicátníků naopak chybí povědomí, co to vlastně Československo bylo. Nostalgie po společném státě je dnes generační záležitostí a zmizí v momentu, kdy už nebudou slyšet hlasy těch, kteří federaci zažili. Rozdělení společného státu nebylo před rokem 1993 doprovázeno referendem. Bylo by zajímavé vidět, jaká část slovenské i české společnosti tehdy skutečně chtěl samostatnost. I když bylo mnoho lidí, kteří si přáli, aby Československo pokračovalo. Dnes se zdá, že značná většina z tehdejších federalistů se smířila se zánikem společného státu. Dokonce časem dospěli k závěru, že samostatnost byla užitečná, neboť jednou provždy vyřešila československé národnostní neshody. Zajímavý je v této souvislosti průzkum, který na Slovensku zveřejnili jen před několika dny. Rozdělení hodnotí pozitivně necelých 46 % respondentů. Naopak 45 % nevnímá konec federace jako přínos. Z českého pohledu jde o čísla možná trochu překvapivá hlavně v souvislosti s převládajícím názorem v Česku, že rozpad Československa chtěli především Slováci. Ti získali svým osamostatněním jednoznačně větší sebevědomí. Zbavili se možná nepříjemného stínu staršího českého bratra. Ten původně od roku 1918 na slovenského mladšího sourozence dohlížel a chránil ho. Zahrnou ho do společného státního útvaru a zasloužil se také o proměnu a rozvoj. Po sametové revoluci ale byla na Slovensku čím dál častěji v různých formách patrná touha vydat se vlastní cestou. Období uplynulých 30 let samostatného Slovenska by se dalo označit za permanentní boj o demokratické uspořádání. Nástup vlády Vladimíra Mečiara hned v začátcích, později také Roberta Fica ukázal, že ve slovenských dějinách se demokratické principy nestihli zakořenit dostatečně hluboko. Naopak vlády Mikuláše Dzurindy nebo Ivety Radičové ukázaly, že na Slovensku se naopak vždy najde dostatek těch, kteří jsou přesvědčeni o správnosti demokracie. K tomu patří i ochota a schopnost ke kompromisům, které nepovažují za něco apriorně špatného. Události posledních týdnů na Slovensku ukazují, že o demokratické hodnoty je skutečně potřeba bojovat neustále. Jeden problém ale trápí současné Slovensko tak jako před 30 lety. Jde o masivní vystěhovalectví ze země. Ze Slovenska odcházejí vzdělaní lidé, kteří v zahraničí dostávají větší prostor na seberealizaci. Ne nadarmo se říká, že Praha je druhým největším slovenským městem. S tím souvisí i životní úroveň, která je v ČR stále ještě vyšší než na Slovensku. V jednom aspektu ale Slovensko ČR předběhlo, a tím je přijetí eura. Pro slovenskou ekonomiku to byl důležitý krok. Bez členství v Eurozóně by dnešní složitou dobu ovlivněnou inflací pravděpodobně zvládala mnohem hůř. Slovenská společnost se během svého samostatného fungování musela potýkat s problémy, jako jsou korupce a něco, co by se dalo označit jako klackovitost, kdy zkrátka rodinné vazby jsou silnějším poutem než cokoli dalšího. Ve veřejném prostoru se tak vytvořily struktury, které prosazovaly své zájmy na úkor státu nebo společnosti jako celku. To vedlo nejen k únosu syna prezidenta Michala Kováče, ale také k vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky. I tyto kriminální události patří k dědictví 1. 30 let existence samostatného Slovenska. Pokud existuje oblast, která buduje mosty mezi oba národy neúnavně, je to kultura. Oblíbenost českých umělců na Slovensku i těch slovenských Česku je nebývalá. Tato kulturní diplomacie funguje nejen jako vzájemné obohacení, ale také působí na mladou generaci, která na jazyk druhého státu není tak zvyklá a která by mohla mít větší problémy s porozuměním. Ať už jsou tedy pohledy na samostatnost obou států jakékoli právě respekt, propojenost a vzájemné obohacování je způsob, jak mohou jakékoli dva národy vedle sebe existovat. Tím spíš, pokud jde o Česko a Slovensko, které kdysi tvořily společný státní útvar.