Zuzana Čaputová skončila svůj mandát v úřadu slovenské hlavy státu. V novodobé slovenské historii byla první ženou prezidentkou. Do Grasse Jurkovičova paláce přicházel s myšlenkou, která vévodila její předvolební kampani a zněla, že slušnost může být síla, nikoli projev slabosti. O co víc se o uplatňování tohoto principu usilovala v politické praxi o to víc tím u některých politických stran narážela a ty na ni nevybíravě útočil. I voliči měli patrně jiný názor, protože až do posledních chvil jejího prezidentského období byla jednou z nejoblíbenějších osobností v politice. Zvolení Zuzany Čaputové před pěti lety bylo silně ovlivněno společenskou atmosférou v zemi po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Čaputová vstupovala do kampaně nikoli jako profesionální politička, ale jako občanská aktivistka. A podobně jako už její předchůdce v čele státu Andrej Kiska, i ona dokázala porazit kandidáta, který měl v zádech podporu veškerého aparátu tehdy nejsilnější strany v zemi. Tato etapa, kdy v prezidentských volbách na Slovensku uspěli občanští kandidáti, skončila letos na jaře zvolením Petra Pellegriniho, politika se zkušenostmi z vedení několika ministerstev i z postu premiéra. Během svého pětiletého mandátu si získala Čaputová dobré jméno v zahraničí. Po vypuknutí války na Ukrajině garantovala prozápadní kurz země. Díky dobrým osobním vztahům zintenzivnila Slovensko německé vztahy a v závěru svého mandátu i slovensko-české. V Česku byla Čaputová mimořádně populární a zejména v dobách, kdy byl českým prezidentem Miloš Zeman, se i mnozí občané ČR identifikovali daleko silněji s ní než s vlastním prezidentem. Velkým tématem, kterému se Čaputová věnovala, byly skupiny lidí, které by se daly považovat na okraji zájmu většinové společnosti, ať už to byly národnostní menšiny, nemocné děti nebo důchodci. Pravidelně se také scházela se Slováky v zahraničí, a tím nepřímo upozorňovala na problematiku odlivu mozků ze země. Na domácí politické scéně ale není bilanci první slovenské prezidentky tak jednoznačná. Čelila například kritice za to, že příliš dlouho přihlížela zmatečnému způsobu vládnutí premiéra Igora Matoviče. A když Matovičův nástupce Eduard Heger přišel v parlamentu o většinu a prohrál hlasování o vyslovení důvěry, měla podle některých Čaputová prosadit rychlé předčasné volby. Ona namísto toho jmenovala úřednickou vládu. V závěru svého mandátu se musela potýkat s mocenským politickým stylem vlády staronového premiéra Roberta Fica. Především zdržovací taktika vládní koalice. Pokud šlo o schvalování sporné novely trestního zákoníku, dostalo prezidentku do situace, kdy v podstatě mohla pouze nečinně přihlížet. Na závěr svého mandátu pronesla Čaputová projev, který zakončila slovy moje milované Slovensko, bylo mi ctí sloužit ti. V této větě dala najevo, jak velmi ji na osudu Slovenska záleží a zároveň, že svoji misi v politice považovala za službu společnosti, ne za způsob mocenského prosazování vlastních názorů a vůle, což je dnes ve slovenské politice téměř nevídaný jev. Je na novém prezidentovi Petru Pellegrinimu, zda na její misi dokáže a hlavně bude chtít navázat.